Filmovka odstartována!

Svátek pro milovníky filmu byl odstartován. 37. ročník Letní filmové školy v Uherském Hradišti má i letos pestrý a vynikající program. Bohužel i letos myslí jen na zdravé. Handicapovaní to tu mají poněkud složité....

Patříte také k milovníkům filmu? Potom jste určitě již netrpělivě vyhlíželi 37. ročník LFŠ v Uherském Hradišti. V pátek 22.7 byly motory zažehnuty a dnes je již známý filmový festival v plném proudu.

Základní informace o LFŠ vám tady psát nebudu, protože ty si můžete sami přečíst na vynikajícím webu samotné Letní filmové školy (www.lfs.cz). Pojďme spíše k dojmům a zážitkům. Zatímco včera Uherské Hradiště teprve ožívalo, dnes je již život v parcích v plném proudu, kolem stánků je rušno a mezi jednotlivými kiny a přednáškovými prostory se přesouvají davy. Prostor kolem kina Hvězda, které je již tradičně centrem dění filmovky, je pokryt wifi, což je velmi příjemné. Na stromech najdete směrovky, na ploše parku pak také řadu navigačních panelů a informací. Kdo je tu poprvé, bude nejspíše zpočátku trochu bloudit, ale nakonec se zorientuje velmi rychle.  Samozřejmě, vždy se nějaký ten nedostatek najde, ale mám dojem, že s rozbíhající se akcí jsou tyto nedostatky postupně odstraňovány. Za všechny zmíním jeden. Když jsme v pátek hledali budovu, kde měl být zahájen workshop reportážní fotografie, oběhli jsme celé Studentské náměstí a všechny budovy na něm, leč marně. Nenašli jsme. Pak se ukázalo, že jsme ve správné budově již byli, ale protože bylo 15 minut před začátkem, byla ještě uzamčena. Bohužel na dveřích visela cedule, že budova se v době prázdnin uzavírá v 15 hodin, a tak nás ani náhodou nenapadlo, že by mohlo jít o správnou budovu. Bývalo by stačilo pověsit na vstupní dveře letáček, že se v této budově od 17h workshop skutečně koná. Bývali bychom zůstali před budovou čekat a neobíhali bychom celé náměstí zběsile dokola. Drobnosti mohou někdy být velmi užitečné.

Co mě však mrzí mnohem více, než jeden chybějící letáček na vstupních dveřích, to je fakt, že filmovka zatím bohužel patří hlavně a zejména zdravým účastníkům. Pokud jste jakkoliv zdravotně handicapovaní, nebudete to tu mít jednoduché. I když paradoxně, větší výhodu budou mít vozíčkáři, protože ti mají na čem sedět. Lidé o holích, berlích či jinak zdravotně oslabení, se tu bohužel budou potýkat z řadou potíží. Když jsme v pátek večer, v předvečer zahájení LFŠ, navštívili letní kino na Masarykově náměstí, žádné sedačky k sezení k dispozici nebyly. Lidé seděli na dekách na zemi a někteří, většinou zkušení matadoři, si přinesli vlastní skládací židličky. Všechny lavičky v okolí byly samozřejmě naprosto v obležení. Osobně jsem invalidní, nevydržím stát a nejsem schopná si ani sednout na zem. Kdybych neměla štěstí, že se uvolnilo místo na parkové lavičce, na film Ženy v pokušení bych se podívat nemohla. Přitom by stačilo vyhradit třeba jen pár sedaček pro zdravotně postižené, kteří mají příslušné průkazky (TP, ZTP a další). Určitě nejsem sama, kdo se potýkal s problémem, jak se na film vůbec podívat.

Dobrá, řekne si člověk, letní kino je přeci jen zdarma. Co však koncerty, které tvoří doprovodný program LFŠ? To poznáme dnes, máme totiž lístky na Emira Kusturicu a jeho The No Smoking Orchestra. Pokud se i tady počítá jen s účastí tzv. na stojáka, tak asi budu mít prostě smůlu, i když jsem si zakoupila vstupenku. Zdravotní stav mi totiž neumožňuje koncert vstoje absolvovat. Možná, že z nějakého důvodu není možné pro zdravotně postižené účastníky sezení na doprovodných akcích zajistit, ale určitě by bylo možné na webu a informačních materiálech o této skutečnosti informovat. Nepochybuji o tom, že lístek na Emira Kusturicu prodám snadno, ale na koncert jsem se těšila. Na druhou stranu, kdybych věděla, že si ho musím odstát, pak bych si ho ani nekupovala.

Letní filmová škola je bezesporu ojedinělá a naprosto skvělá akce. Ode mne dostane opravdu velkou pochvalu ve chvíli, kdy začne počítat také s tím, že patří všem a nejen těm zdravým.

A teď konečně pár slov k tomu, co jsme zatím navštívili a shlédli.

V pátek se syn (18 let) poprvé zúčastnil workshopu reportážní fotografie Karla Cudlína a od té doby chodí denně a zdá se, že je velmi spokojený.  Workshop by měl být zakončen vernisáží fotografií jeho účastníků, takže všude chodí s foťákem a usilovně fotí a fotí. Pravda, právě na tomto místě má co!

Večer jsme v letním kině shlédli již zmíněný film Ženy v pokušení. Po dlouhé době jsem tak viděla český film, u kterého jsem neusínala nudou a bavila jsem se. Režijní zpracování Jirky Vejdělka se mi velmi líbilo, film měl úžasnou dynamiku a dokonce i velmi vydařené dialogy, což je v poslední době v českých vodách spíše výjimka. O tom, že bylo nač koukat, svědčí i fakt, že nadšen byl z filmu jak osmnáctiletý syn, tak kamarádka Věrka (50 let) a samozřejmě i já. To, co Eliška Balzerová ve filmu předvedla, nelze nazvat jinak, než hereckým koncertem.

Včerejší ráno jsem spolu s Věrkou zahájila sledováním rumunsko-švýcarského snímku Ryna. Přiznám se, že mě k návštěvě projekce vedla zvědavost, protože jsem více jak 2 roky pracovala pro rumunskou producentskou společnost a shlédla jsem poměrně hodně rumunských filmů. Také jsem v titulcích objevila několik jmen kolegů, které osobně znám, takže nešlo odolat. Nakonec jsem nelitovala. Film Ryna byl velmi zajímavým zážitkem jak pro mne, tak pro Věrku. A to musím podotknout, že zejména Věrka, která je hodně technicky zaměřená, je velmi náročným divákem a hned tak nějaký film ji neosloví. Ryna ji zaujala. Jde o příběh dívky, která je svým otcem vychovávána jako chlapec a nucena potlačovat své ženství. Debut režisérky Ruxandry Zenideové vznikl ve spolupráci s českým scenáristou Markem Epsteinem, což je o další důvod víc, film shlédnout. V titulcích se jako dramaturg dokonce objevila i česká dramaturgická špička, pan Jan Gogola st.

V 11 hodin jsem nemohla chybět na prezentaci katedry FAMU International, kde sama přednáším scenáristiku. I když já osobně jsem se nic moc nového nedozvěděla, bylo zajímavé sledovat reakce jak syna, tak kamarádky. Součástí prezentace totiž bylo i promítání studentských filmů. Ne vždy se podařilo snímku porozumět a některé dokonce vyvolaly v naší tříčlenné skupince i bouřlivé diskuse. Už to samo o sobě je pro jejich tvůrce slibným začátkem k jejich filmařské budoucnosti.

Za zlatý hřeb večera bych pak jednoznačně označila zhlédnutí filmu Videogramy revoluce, který nabídl syrový pohled na průběh rumunské revoluce v roce 1989. Jak prozradil sám režisér, Andrei Ujică, v rámci přípravy filmu prošel přibližně 220 hodin natočeného materiálu. A šokovalo ho snad něco při prohlížení mnoha hodin nejrůznějších záběrů rumunské revoluce? Prý jen to, jak mnoho zbytečného násilí se v té době v Rumunsku odehrálo. V natočených událostech to skutečně bylo velmi dobře patrné. Střílelo se, často ani nebylo jasné, kdo vlastně proti komu. Umírali lidé…. Mnohdy úplně zbytečně. Pro nás to byl skutečně fascinující pohled na události, které se ve stejnou chvíli, ale na zcela jiném místě, odehrávaly mnohem dramatičtěji, než u nás. Pokud někdy budete mít možnost Videogramy revoluce zhlédnout, rozhodně neváhejte. Opravdu to stojí za to.

První oficiální den LFŠ jsme pak zakončili divadelním představením divadla DNO. Tady jsem byla na reakci syna i kamarádky více než zvědavá. Oba navštívili divadelní stan poprvé v životě, Věrka navíc nikdy nebyla ani na malé divadelní scéně, zná jen velká kamenná divadla. Ani jeden z nich se ještě takto z blízka nepotkal s tímto typem improvizačního představení. Pozorně jsem je sledovala a potěšilo mě, když jsem viděla, jak často se smáli a dobře bavili. Osmnáctiletý syn po skončení divadla nejvíce ocenil, že nic z toho, co viděl, nebylo trapné a že vtipy byly skutečně vtipné. Věrka přiznala, že někdy chvílemi tápala, ne úplně vše pochopila, ale po většinu času se také bavila. Já bych lhala, kdybych nepřiznala, že divadlo DNO znám a že jsem jím skutečně nadšená. Nebylo to první představení, které jsem u nich viděla, a potvrdilo se mi opět, že je vždy na co koukat, co poslouchat a nad čím přemýšlet. Současně mě pokaždé zamrzí, že takové tvůrce nemá pod svými křídly Česká televize. Možná by se pak inteligentní humor konečně mohl dostat na televizní obrazovku ….

Tolik tedy zatím k tomu, co jsme za pátek a sobotu, tady v Uherském Hradišti, zažili. Dnes začíná další náročný den. Znovu budeme řešit, kterým filmům a přednáškám dát přednost, taková už zkrátka filmovka je. Má bohatý program, ze kterého vybírat, to jsou někdy muka. V každém případě ale díky za to, protože by nebylo nic horšího, než se tu nudit. A z tohoto pohledu mohu s klidem na duši říci, že na 37. ročníku LFŠ je skutečně z čeho vybírat. Pokud snad pojedete kolem, určitě se zastavte, stojí to za to!