Proč by se nejchudší měli mít lépe?

Odpověď je snadná: Aby se ti ostatní mohli mít skvěle.

Začnu poněkud ze široka. Při čtení blogů na těchto stránkách je zřejmé, jak ostře se tu napadají pravičáci s levičáky. Jedni jsou napadáni za sobectví, zbohatlictví a „určitě neoprávněný“ blahobyt, ti druzí jsou zase označováni za „socky“ a lenochy, kteří pro svůj život odmítají cokoliv aktivně udělat. Sama jsem pravičák, i když v tuhle chvíli se rozhodně nepovažuji za příznivce ODS. Věřím, že člověk si opravdu za většinu svého životního úspěchu či neúspěchu může sám, a to i tehdy, pokud je životem jakkoliv znevýhodněn (vím, o čem mluvím, sama jsem hendikepovaná). I mezi invalidy totiž najdete takové, kteří se dokáží realizovat a takové, kteří jen naříkají. V tomto ohledu zkrátka platí, že „Balvan, který zatarasí cestu slabochovi, stává se stupínkem odhodlanému.“ (W. Mathews) Až sem vcelku nic sporného či nejasného. Život má každý ve svých rukou. Potíž je v tom, že ne každý je zkrátka schopen být aktivní a dosáhnout svých cílů. Mnozí cíle ani nemají. Ne každý má náturu na to, aby se za sebe rval a bojoval o lepší zítřek. Neobhajuji to, jen konstatuji, že dle mého odhadu nejméně 30% populace má tento problém – nemají cíle, nevědí co se životem, nejsou schopni být aktivní. Vyhovuje jim plnění příkazů, navíc sami nic neudělají. Nevnímají to jako něco špatného, protože své úkoly plní a co víc by vlastně měli dělat? Je jasné, že tento životní postoj nemůže přinést a taky nikomu nepřinese, žádné závratné úspěchy. Otázkou ale je, jestli jsou tito lidé natolik špatní, že si zaslouží žít v chudobě?

Kdo je vlastně ten líný?

Kromě těchto lidí jsou v naší společnosti ještě další lidé – ti, kteří žádné úkoly neplní, poflakují se a na společnosti parazitují. Je chybou, že pravicoví voliči tyto dvě skupiny lidí často zaměňují za jednu. Velmi často to nebývá stejná skupina lidí. Tu první reprezentuje člověk, který chodí 30 let do stejné fabriky, kde třicet let dělá pořád stejnou práci a žádné další ambice nemá, než že by se chtěl mít dobře. Druhou skupinu reprezentuje člověk, který je častěji na sociálních dávkách, než na kterémkoliv pracovišti. Ten, co chodí třicet let do stejné fabriky, ten si samozřejmě může sám za to, že v té fabrice třeba nešéfuje. Nemění to však nic na faktu, že tihle lidé jsou pro společnost také důležití. Někteří nemají pořádné vzdělání proto, že byli líní. Jiní ho ale nemají proto, že zkrátka intelektuálně nebyli schopni studií. Přesto mohou být velmi zruční manuálně a společnost takové lidi potřebuje.

Nizozemí jako příklad

Prožila jsem v Holandsku čtyři roky života. Základní rozdíl mezi naší společností a tamní vidím v životní úrovni nejnižších společenských vrstev. Nemluvme teď o notorických flákačích, kteří na společnosti parazitují. Mluvme o lidech, kteří celá léta poctivě pracují, jen zkrátka dělají nekvalifikovanou práci. Na jaké úrovni žije člověk s minimálním platem v Nizozemí a na jaké u nás?

Od ledna 2009 je minimální mzda v Nizozemí u osob starších 23 let 1381,20 Euro měsíčně (při pracovním úvazku 40 hodin týdně). V ČR je momentálně minimální mzda 8000,-Kč při běžném pracovním úvazku. V Nizozemí jde o částku, kterou skutečně dostanete do ruky (protože zdanění a další srážky se velmi člověk od člověka různí), u nás jde o hrubou mzdu, a do ruky dle mzdových tabulek zaměstnanec dostane (po přičtení daňového bonusu) 8900,-Kč (paradoxně více, než je hrubá mzda – bez daňového bonusu je to pak 7200Kč). Pokud vezmeme v úvahu rodinu, ve které jsou 2 děti, žena je na mateřské a otec pobírá minimální mzdu, pak si v Nizozemí musíme připočíst k příjmům rodiny ještě také přídavky na děti. Vyplácejí se čtvrtletně a bez ohledu na výši příjmu (všem rodičům dětí do 18 let, které na území Nizozemí žijí nebo pracují). U dětí narozených před lednem 1995 částka dělá 313,25 Euro na dítě (pokud jsou v rodině dvě děti) a u dětí narozených po lednu 1995 je výše přídavků určena věkem dítěte. Na dítě do 5 let věku se jedná o částku 194,99 euro, od 6 do 11 let činí přídavky 236,77 euro a pro děti od 12 do 17 let pak 278,55 euro / čtvrtletně. Pro názornost si můžeme simulovat následující příklad:

NIZOZEMSKÁ RODINA

Nachází se v následující situaci: otec pracuje za minimální mzdu, matka je na rodičovské dovolené s dětmi ve věku 2 a 6 let.

• 
  Otec dělá nekvalifikovanou práci za minimální mzdu, pobírá tedy 1381,20 čistého / měsíčně.
• 
  Matka nepobírá nic, protože rodičovská dovolená není v Nizozemí placená (ve výjimečných případech mohou mít odbory jinou dohodu se zaměstnavatelem, je to ale spíše velmi vzácné)
• 
  Podle nových předpisů přijatých od ledna 2009, může rodina využít velkých daňových úlev, pokud je jeden z rodičů na rodičovské dovolené. Může se jednat až o částku 650 Euro měsíčně, která se rodině vrátí z daní. Řekněme, že by příkladová rodina získala zpět 200 euro měsíčně, což můžeme považovat za průměrnou situaci
• 
  Rodina pobírá přídavky na děti ve věku 2 roky (194,99 euro čtvrtletně) a ve věku 6 let (236,77 euro čtvrtletně). Každé čtvrtletí tedy rodina obdrží od státu 431,76 euro. Rozpočítáno na jednotlivé měsíce získáme měsíčně průměrně částku 144 euro.
• 
  Celkový příjem rodiny se tedy pohybuje okolo částky 1725 euro / měsíčně.

VÝDAJE

• 
  Průměrná výše nájemného za byt 3+1 mimo centrum se například ve městě Utrecht pohybuje na částce 500 euro / měsíčně. (Město má cca 300 tisíc obyvatel.) K tomu je třeba připočítat zálohy na služby, energie event. telefonní linku a celkový účet za byt se vyšplhá v daném příkladě průměrně na 725 euro měsíčně. Po zaplacení této částky, zůstane rodině 1000 euro.
• 
  Ve většině případů musí rodina ze svého rozpočtu hradit ještě i nejrůznější připojištění (například ke zdravotnímu pojištění, pokud ho chtějí mít slušné), otec živitel si často platí rizikové životní pojištění, rodina se také snaží dávat nějaké peníze stranou pro nečekané výdaje, což může vše dohromady vyšplhat na 300 euro. Rodině tedy zbývá na živobytí částka 700 euro (odhadem, berme to jako příklad).

Jak vyžijí? 

V Nizozemí se velmi dobře nakupuje jídlo a vlastně není nijak závratně drahé. Hospodyňka, která umí hospodařit, chodí dvakrát v týdnu na tržiště. Tady nakoupí za úžasné ceny (mnohem nižší, než v supermarketu) veškeré ovoce i zeleninu, včetně exotického ovoce. Nakoupí tu také sýry přímo od farmářů, ryby, kuřecí maso a velmi často i uzeniny. Vše ve velmi vysoké kvalitě, ale za velmi příznivé ceny. Taková rodina, kterou uvádím v příkladu, zcela běžně nakupuje týdně minimálně 1kg mladého tvrdého sýra (u nás se cenově tento sýr pohybuje okolo 300Kč za kilogram) na trhu, kilo jablek, kilo hroznů, kilo kuřecích drůbků a kostí (k obírání)na polévku, kilo až dvě pomerančů, tři i čtyři hlavy ledového nebo hlávkového salátu, kilo cibule, několik pórků, kilo rajčat, čtyři i pět kusů salátových okurek, několik kusů čekanek, dva tři kousky avokáda na pomazánky apod. Rozhodně rodina nijak po stránce zdravé výživy nestrádá. Na trhu je možné koupit chléb a pečivo, což je opět levnější, než v supermarketu. V Nizozemí platí, že do supermarketů chodí nakupovat střední a vyšší střední třída. Rodina, kterou živí otec pracující za minimální mzdu, navštíví supermarket jen velmi výjimečně. Nákupy na tržišti vyjdou rodinu na přibližně 80 euro týdně, tedy nějakých 320 euro měsíčně. Z rodinného rozpočtu zbývá tedy částka 380 euro. To je stále poměrně hodně peněz. Stačí na to, aby rodina při řádném hospodaření nakoupila potřebnou drogerii (většinou opět na tržišti) a oblečení pro všechny členy domácnosti. Že nezbude nic, je jisté. I tak je nutné hodně počítat a dobře hospodařit.

Na něco nemají... 

Má příkladová rodina si samozřejmě celou řadu věcí nemůže dovolit, ale považuje to za cosi, s čím se zkrátka musí smířit. Do této kategorie patří:

• 
  Nákup značkových limonád, které jsou neúměrně drahé v porovnání s těmi „obyčejnými“. Nejčastěji rodina používá sirupy do vody, limonády nekupuje vůbec.
• 
  Nákup másla – to je skutečný luxus, kupuje se margarín.
• 
  Nákup značkového oblečení – zásadně je nutné kupovat neznačkové (dá se to přirovnat k nákupům u vietnamských stánků)
• 
  Jít do kina je luxus, dopřejí si ho nejvýše dvakrát – třikrát ročně. Divadlo je ještě dražší, tedy ještě výjimečnější.
• 
  Městskou hromadnou dopravu považují Nizozemci také za luxus a většina rodin, která by odpovídala mému příkladu, na ni nemá v rozpočtu finance – ty jdou radši na zdravé jídlo. Situaci řeší používáním kola. Na kole do práce jezdí i muži v oblecích a kravatách. Na kole jezdí i matky s malými dětmi, jedno dítě často sedí v sedačce vpředu (před řidítky) a druhé vzadu (za sedlem). Je to běžné.  Taková doprava nic nestojí a to rodiny preferují.
• 
  Rodina z příkladu mívá auto jen velmi výjimečně.
• 
  Za luxus je považována i legitimace do knihovny, protože roční permanentka není vůbec levná. Většinou si ale jednu rodina dopřává, přeci jen se to vyplatí, knížky jsou ještě dražší.
• 
  Zajít si v Nizozemí na dortík, to nepřipadá pro rodinu, která musí počítat, vůbec v úvahu. Dorty, jakožto zboží, které není k životu nutné, jsou opravdu velmi drahé.
• 
  Pokud rodina jede na výlet, vždy veze pití a sendviče s sebou. Neutrácejí za restaurace. Dát si jako u nás hotovku v restauraci, to nepřipadá v úvahu. Ceny jsou mnohonásobně vyšší, než u nás.

Sečteno a podtrženo – příkladová rodina musí hodně počítat a rozhodně si nemůže dopřát vše, co by chtěla.  S jistotou ale mohu potvrdit (na vlastní kůži odžito), že taková rodina nemusí strádat na jídle (má veškerou kvalitní výživu včetně dostatku ovoce a zeleniny) a nemusí strádat na bydlení (slušné bydlení v nájemním bytě se do rozpočtu vejde). Teď se podívejme na českou rodinu, která by se nacházela ve stejné situaci:

ČESKÁ RODINA

Otec pracuje za minimální mzdu, matka je na rodičovské dovolené s dětmi ve věku 2 a 6 let.

• 
  Otec dělá nekvalifikovanou práci za minimální mzdu, pobírá tedy 8900Kč čistého / měsíčně.
• 
  Matka je na rodičovské dovolené a zvolila si klasické čerpání příspěvku, pobírá tedy měsíčně rodičovský příspěvek ve výši 7600Kč. Další příjmy nemá.
• 
  Rodina pobírá přídavky na dvě děti ve věku 2 roky (500,-Kč měsíčně) a ve věku 6 let (500,-Kč měsíčně). Měsíčně jde tedy o částku 1000,-Kč.
• 
  Celkový příjem rodiny se tedy pohybuje okolo částky 17500,-Kč / měsíčně.

VÝDAJE 

• 
  Průměrná výše tržního nájemného za byt 3+1 mimo centrum se například ve městě Brno pohybuje na částce 7600,-Kč/ měsíčně. Město má cca 380 tisíc obyvatel. (Většina mladých rodin nemá možnost regulovaného nájmu, k takovým bytům se spíše dostali dnešní čtyřicátníci ještě před revolucí, proto beru v úvahu nájemné tržní.) K tomu je třeba připočítat zálohy na energie event. telefonní linku (zálohy na služby u tržního nájemného bývají již v nájmu započteny) a celkový účet za byt se vyšplhá v daném příkladě průměrně na 9 500,- Kč měsíčně. Po zaplacení této částky, zůstane rodině 8000,-Kč. (Nezjišťovala jsem v tomto případě nárok na nějaké ty sociální příplatky, například na bydlení apod, ale myslím, že by stejně netvořily nějakou výraznou částku.)

Z této částky je téměř nemožné hradit si ještě například životní pojištění nebo spořit, protože se v měsíčním rozpočtu dostáváme na 2000,-Kč týdně pro čtyřčlennou rodinu! Do této částky by se přitom mělo vejít vše – jídlem počínaje přes drogerii, oblečení až po občasné výdaje na kulturu a zábavu (v omezené míře, tak jako u nizozemské rodiny). Vejde se do této částky stejně kvalitní strava, jako v případě nizozemské rodiny? Jídlo je u nás v poměru k příjmu poměrně drahé a chodit na tržiště není zdaleka tak běžné, jako v Nizozemí. Trhů je málo a ceny ovoce a zeleniny nejsou o tolik nižší, než v supermarketu. Kromě toho, pestrost nabídky rozhodně není shodná, jako v Nizozemí. Při rozpočtu 8000,-Kč na měsíc pro čtyřčlennou rodinu si troufám tvrdit, že jde o obracení každé koruny a životní úroveň zdaleka nebude dosahovat životní úrovně nizozemské rodiny. A to přitom v Nizozemí matka dětí nepobírá od státu vůbec žádný příspěvek! 

Kdo je na tom lépe?

Výsledek? Počítat budou muset obě rodiny, lépe se bude mít ta nizozemská. I když si toho musí hodně odříci, zdravé kvalitní stravy a slušného bydlení se vzdávat nemusí. Kdyby se česká rodina chtěla mít výrazně lépe, musela by mít štěstí na regulovaný nájem nebo by musela bydlet například s rodiči. Tím se dostáváme k základnímu problému – životní úroveň lidí, kteří nemají žádnou kvalifikaci, poctivě pracují a vychovávají děti, je u nás nepřiměřeně nízká. Vyžijí, ale za cenu levného jídla, které se zdravou stravou nemá pranic společného.  Neřešme, že mohli vystudovat, že si mohli kvalifikaci dodělat, že…. Ne každý na to zkrátka má a tahle země potřebuje i lidi, kteří pracují rukama a dělají špinavou práci, na kterou není žádná kvalifikace třeba. Pokud tihle lidé pracují poctivě, měli by mít zajištěnou alespoň takovou životní úroveň, jako uvedená nizozemská rodina. Ano, nikdy nebudou patřit do střední nebo vyšší střední vrstvy, takže si nebudou moci dovolit to, co lidé z těchto úrovní společnosti. Ale považuji za důležité, aby životní úroveň uvedené rodiny nebyla taková, že dětem nebude moci dopřát kvalitní stravu.

Málo má jen ten, kdo nepracuje?

Mám několik přátel, kteří jsou tzv. „za vodou“. Poctivě a vlastní dřinou dosáhli takových úspěchů, že dnes jsou opravdu bohatí. A ti rozumní mezi nimi říkají, že klid v nejnižších vrstvách společnosti je nesmírně důležitý. Jakmile se totiž tyto vrstvy vydají do ulic, začnou nepokoje a první, kdo na to doplatí, budou právě ti, kteří patří k vyšším příjmovým vrstvám. To nakonec vidíme již nyní, co všechno by chtěl pan Paroubek vyšším příjmovým kategoriím zdanit a v jaké míře. Nesouhlasím s tím, aby měl garantovánu slušnou životní úroveň člověk, který z vlastní lenosti nepracuje. Ten ať se klidně chodí pást. Nemůžeme ale přeci měřit stejným metrem i těm, kteří se od ostatních pracujících liší jen tím, že dělají práci nekvalifikovanou. Mám ráda příklady, tak ještě jeden:

Známý dělá nekvalifikovanou práci a skutečně si nosí domů asi 9 tisíc korun čistého. (A vlastně může mluvit o štěstí, protože pracovních příležitostí pro nekvalifikované je stále méně a méně.) Firma, u které dělá, po něm požaduje přesčasy, které mu neplatí. Dělá běžně 10 hodin denně, domů přichází utahaný jako kůň, protože celý den dělá s krumpáčem a motykou. Jiný můj známý je vysokoškolák, mnoho let na svou kvalifikaci studoval, investoval i do různých kurzů, školení a do studia jazyků. Domů si přinese cca 40 tisíc měsíčně čistého. I po něm chce zaměstnavatel přesčasy, které mu neplatí. I on pracuje 10 hodin denně. Kromě toho má samozřejmě mnohem vyšší odpovědnost, než první známý. Oba pracují stejně, ten druhý vydělává asi čtyřikrát víc. To je vpořádku, protože nese v zaměstnání větší odpovědnost a dlouho studoval. Otázka ovšem je, jestli by si ten první známý, neměl domů přinést 15 tisíc a ten druhý 60 tisíc. Vysokoškolák by si stále vydělal čtyřikrát více, než nekvalifikovaná síla, ale ten první by konečně mohl žít na rozumné životní úrovni. Tady je dle mého názoru zakopaný pes a jádro celého sváru.

Kdo chodí poctivě k volbám?

Jsem pravičák a věřím, že člověk nese odpovědnost za svůj vlastní život a opravdu nechci, aby vládu nad zemí převzal takový člověk, jako je pan Paroubek. Kdyby se ovšem nekvalifikovaní zaměstnanci měli v naší zemi o něco lépe, pan Paroubek by nesklízel takový aplaus.  Zatímco v EU činí vysokoškoláci až 30% ekonomicky aktivních obyvatel, u nás je to pouhých 10%. Takže mezi zaměstnanci není mnoho vysokoškolsky vzdělaných. Podle posledních statistik vyučení a středoškoláci bez maturity tvoří v ČR 38% ekonomicky aktivního obyvatelstva. Osob se základním vzděláním je v ČR přibližně 23%. Středoškoláků s maturitou je přibližně 25%. Logicky je tedy zřejmé, že nekvalifikované pracovní síly máme u nás výrazně více, než vysokoškolsky vzdělaných. Připočtěte k tomu fakt, že tito lidé mají mnohem vyšší účast u voleb než spokojení vysokoškoláci a je jasné, jak nebezpečné je, pokud mají lidé v nejnižších vrstvách společnosti příliš nízkou životní úroveň. Nemusím být žádný velký odborník, abych si selským rozumem dokázala spočítat, že když se spojí lidé se základním vzděláním s těmi bez maturity (což jsou dle statistik nezaměstnanosti dvě nejohroženější skupiny), jistě se dokáží postarat o to, aby byla brzy oranžová celá republika. Opravdu to chceme?

Zkrátka a dobře, ten, kdo poctivě chodí do fabriky (nebo na pole, nebo třeba kopat ulice), nemá absence, zbytečně nemarodí a poctivě si plní své pracovní úkoly, měl by se mít alespoň tak dobře, jako se mají titíž lidé v západní Evropě. Čím je země vyspělejší, tím vyšší životní úroveň v ní mají ty nejnižší vrstvy její společnosti. Otázkou je, jestli je něčeho takového po 20 letech od revoluce naše země ekonomicky schopná. Často mám pocit, že se v tuhle chvíli nacházíme v začátcích raného kapitalismu, který mají v západní Evropě dávno za sebou. Ano, můžeme nechat nekvalifikované lidi, ať je pracovní trh zničí. (Rekvalifikace také není vhodná pro každého, čili ji nelze v nějakém hromadném měřítku aplikovat.) Můžeme dopustit skutečnou chudobu, od které je už jen kousek k sociálním ghettům. To všechno můžeme a k tomu zvednout prostředníček se slovy: "Můžete si za to sami." I kdyby to byla pravda (a v mnoha případech jistě i je), co to přinese nám a našich dětem? Jedině to, že do některých čtvrtí bude o strach v noci chodit, že stoupne kriminalita a nová revoluce bude na spadnutí. Proto je lepší se postarat, aby se ti nejchudší měli alespoň tak dobře, že budou moci důstojně žít. Dovolená u moře do toho nespadá, ale slušné bydlení a zdravá strava rozhodně ano. Nerada bych se dožila nového zvonění klíčů a návratu k rovnostářskému pojetí světa. Nakonec, přesně z těchto důvodů dávají ti nejbohatší peníze na charitu. Ne proto, že tak moc chtěli páchat dobré skutky, ale proto, že chtějí klid ve společnosti a žádné pouliční nepokoje. Dobře totiž vědí, že nejnebezpečnější je ten člověk, který už nemá co ztratit...