Hnus jménem Barrandov a televize

Druhý den na Letní filmové škole v Uherském hradišti byl pro mne ve znamení tvrdé konfrontace. Z úst pedagogů FAMU zaznívaly názory, ze kterých mrazilo. Přesto mě tyto velké osobnosti do značné míry uchvátily!

MD

Každý den zasedám ráno k programu LFŠ, abych se rozhodla, co navštívím. Nemyslete si, že je to záležitost jednoduchá. Procházím nabídku bod po bodu a poctivě vybírám. Často se rozhoduji velmi těžce, co zvolím, protože chuť by byla vidět hned více představení najednou. Je třeba také počítat s přesuny z místa na místo a zvažovat, jestli člověk stihne být na projekci alespoň 15 minut před zahájením, protože jinak už nemusíte dostat místo. A tak si každé ráno udělám plán a také nějakou tu rezervu pro situace, kdy nepřijdu dostatečně včas, abych ještě našla místo. V neděli jsem měla svůj plán také. Začínala jsem návštěvou cyklu Mini – FAMU, kde měl ten den přednášet náš přední dokumentarista, režisér a vedoucí Katedry dokumentaristiky pražské FAMU, pan Karel Vachek. Po návštěvě této přednášky jsem celý svůj program „překopala“.  Nejen že jsem nestihla plánovaný japonský film „Kikudžiro“, protože program pana Vachka neměl původně plánovaných 90 minut, ale rovnou 150 minut, ale také jsem se rozhodla nejít na belgický film „Toto hrdina“, protože jsem dala přednost opět přednášce – totiž „Lekci filmu podle Karla Vachka“. Ale vezmu to pěkně od začátku.

Po návštěvě přednášky o animaci jsem byla velmi zvědavá, jak pojme svůj program pan Vachek. Jedna z jeho prvních vět byla: „Je vás tu, pokud dobře počítám, třiatřicet. Já zásadně nepřednáším pro víc jak pět lidí. Takže přednášku dělat nebudu. Budeme si promítat.“ V první chvíli jsem byla zklamaná. Těšila jsem se na slíbenou přednášku na téma dokumentární tvorby a hned takový začátek. Naštěstí se ale pan Vachek neudržel a přeci jen mluvil a ne málo. Pro někoho, kdo profesně působí jako dramaturg a scenárista v oblasti televizní tvorby to ale nebylo „povídání“ zrovna lehce stravitelné.

 „Většina filmů jsou naprosté sračky. Těch tady na tom festivalu uvidíte spousty. Ale těch, co opravdu stojí za zhlédnutí, těch je minimum!“ Řekl vzápětí a dodal: „Víte, proč existuje Barrandov? Já jsem na to přišel. Aby ty kamery byly promazané a připravené pro chvíli, kdy přijde někdo, kdo to opravdu umí a bude chtít začít točit! Barrandov a televize, to je jen taková šmíra a hnus!“ Zatrnulo mi.

Má samozřejmě pravdu v tom, že vzniká spousta špatných českých filmů a že program televizí je často k „nekoukání“. Přesto jsem se cítila dost hrozně, když jsem si uvědomila, že i já jsem ten hnus. Ano, podílím se na tom tzv. „šoubyznysu“, věnuji se tvorbě televizních seriálů, které panu Vachkovi tak moc leží v žaludku. A dokonce s ním i souhlasím, že většina těchto seriálů nejsou žádná umělecká díla. Ony si to totiž ani nekladou za cíl, protože televize je v prvé řadě „byznys“ a jediné, co rozhoduje, je sledovanost. Umělecká hodnota těchto dílek chybí i proto, že vznikají za velmi časově i finančně náročných podmínek a televizní seriálový scenárista si nemůže „hrát“ se svým scénářem roky. U seriálu Ulice se například pracovalo v tempu jeden díl seriálu denně. To se při nejlepší vůli (a že tam opravdu jsou šikovní scenáristé), nedají tvořit perly.

V první chvíli jsem si tedy říkala, že bych se možná měla schovat pod lavici a nevylézat. Pak jsem ale naslouchala dál a začala jsem chápat, jak obrovská osobnost přede mnou vlastně stojí. Myslím, že pana Vachka bychom neměli titulovat ani jako režiséra, ani jako dokumentaristu (což ostatně ani prý nemá rád), ani jako vedoucího katedry. Je to v prvé řadě velký filozof. A přes tuto optiku se dívá i na celou filmovou tvorbu. I když mnohé jeho věty mne ťaly až do morku kostí, daly by se tesat do kamene. Mluvil tak zajímavě, že stálo za to zrušit zbytek plánovaného programu a jít odpoledne i na jeho lekci filmu.

Podepsala bych se pod většinu toho, co říkal. Nevím však, jak to udělat, aby mohl člověk tvořit tak, jak o tom pan Vachek mluví. Přála bych mu, aby viděl, kolik absolventů FAMU končilo například u nás u seriálu Ulice. Práci u filmu nenašli a z něčeho potřebovali žít. A tak se (stejně jako já a mnozí další) „zaprodali“ tomu hnusu jménem televize nebo Barrandov. Mnozí dokonce i s velkými obtížemi, protože FAMU je od začátku studia vede k pohrdání televizí. Co potom takový člověk prožívá, když jde žádat o práci u televize, to si jen těžko může kdo představit. Vždycky jsem věděla, že i když se FAMU vlastně jmenuje „Filmová a Televizní fakulta“, televize je tu až na tom nejposlednějším místě. Pan Vachek mě utvrdil v tom, že nenávist k tomuto médiu je tu opravdu velká. Prezentoval to otevřeně a bez skrupulí. Vážím si ho a jeho práci obdivuji i ctím. Chtěla bych ale od něj slyšet recept na umělcovu existenci v tomto světě. Jak to udělat, aby mohl tvořit a nemusel se přitom na nikoho vázat. Jak to udělat v době, kdy alfou a omegou je producent, který na projekt peníze dá, či nedá? Opravdu nevím.

Za mnou v lavici seděl děkan FAMU. Nedalo mi to, abych se ho nezeptala, jestli to přeci jen není příliš, když fakulta až tak moc pohrdá televizí a vlastně odstřihává své studenty od reálného života, který je čeká. Rozumím tomu, že během pětiletého studia by si měli studenti vše vyzkoušet, měli by se hledat a měli by experimentovat. Ano! Kdy jindy, by to měli dělat, když ne během studia?! Až přijdou do praxe, na experimenty žádný producent zvědavý nebude. Bude po nich chtít jistotu, která mu vydělá peníze. Proto si myslím, že určitý pozitivní vztah k televizi a k Barrandovu by měl na této fakultě být přítomen. A studenti by se měli seznámit s tím, jak to na těchto proklínaných místech chodí. Pan děkan mě ubezpečil, že fakulta zahájila spolupráci s televizí Nova a jejich studenti tam chodí na stáže, například k seriálu Come back. To jsou výborné zprávy a já doufám, že to nebude první a poslední počin. A pokud to časem povede k tomu, aby na FAMU nepanovalo takové pohrdání k lidem, kteří v televizích pracují, bylo by to fajn. Pomohlo by to totiž v prvé řadě samotným absolventům FAMU, a to ve chvíli, kdy budou životem přinuceni na dveře televize zaklepat.

Díky panu Vachkovi jsem prožila opravdu hodnotný den. Poslouchat ho bylo naplňující a velmi poučné. Můj vnitřní „umělecký“ boj to však nevyřešilo. Ba naopak, ještě více ho otevřelo. Jak má scenárista, nebo filmař točit hodnotné filmy, když je nikdo nechce financovat? Jak má přesvědčit producenty, aby do něčeho takového dali své peníze? A jak má říci „ne“ nabídce, která sice nebude zrovna „film od Bergmana“, ale poplatí nutné účty? Při vší pokoře, to opravdu nevím.

A závěrem snad jen ještě jednu myšlenku. Proč vlastně vznikl film? Pro koho? Vznikl pro pár lidí, co pochopí hodnotu, nebo pro pobavení většiny? A kolik z těch tisíců návštěvníků letošní Letní filmové školy v Uherském Hradišti si asi myslí, že spousta filmů zde promítaných je sra..a?“ Troufám si tvrdit, že minimum. To by sem totiž nepřijeli. A to je právě ten odvěký problém. Ani já ho tu však nevyřeším…