Další den na LFŠ v Uherském Hradišti

Kdo by to řekl, že včera byla neděle. Od pátku, co jsme na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, ztratili jsme pojem o čase. Důležité je pouze sledovat program, vybírat si z něj a být včas na místě. Než se člověk naděje, je konec dne a čas, naplánovat další. Co tedy naše tříčlenná skupinka v neděli tady na filmovce vlastně zažila?

Původně jsme měli smělý plán, že budeme již v 9 hodin na projekci filmu Přísaha, který je unikátním svědectvím o osobnosti Usámy bin Ládina a o fungování nejvyššího vedení Al-Kajdy. V 8,30 však již bylo jasné, že únava je o něco větší, než jsme čekali a Usáma byl přeskočen?. Den jsme zahájili až cyklem přednášek tzv. Mini FAMU. Na přednášce "To by mohl být film" se představil scenárista a dramaturg, absolvent pražské FAMU, pan Jan Fleischer. Podepsán je pod devíti celovečerními scénáři. Mluvilo se o scenáristice a dramaturgii, o tom, jak vlastně napsat scénář, co je to příběh a o mnoha dalších aspektech scenáristiky a dramaturgie. Diváci měli hodně dotazů, protože jak se zdá, i k nám do České republiky pomalu přichází trend (v západní Evropě a v zámoří běžný), že i mnoho naprostých laiků, kteří nikdy žádnou filmovou školu nestudovali, touží "napsat film". Řeč byla také o tom, jak se učí toto řemeslo ve Velké Británii, kde pan Fleischer působil jako pedagog na universitě a jak se učí právě na FAMU. Na přednášku navazovalo pokračování cyklu spolu se scenáristou a režisérem, pedagogem FAMU, panem Luborem Dohnalem, který principy fungování české filmové školy představil a osvětlil ještě výrazně podrobněji. Zajímavým nápadem bylo představit českou FAMU ze dvou různých pohledů, nejprve z pohledu pedagoga a pak ještě také očima studentky třetího ročníku, Lucie Bokšteflové. V této části mě, bohužel, program trochu zklamal. Od Lucie jsme se toho příliš mnoho nedozvěděli, působila mile, ale velmi ostýchavě a svých osobních zkušeností a názorů sdělila publiku jen minimum.

To, čím je FAMU bezesporu unikátní nejen na domácí scéně, ale také ve světě, je zcela individuální přístup ke každému studentovi (což jako pedagog, který na této škole rovněž působí, mohu potvrdit.) "Jednoho dne student překoná svého učitele, to je úplně normální a musí se s tím počítat. My, pedagogové, je vedeme, pomáháme jim, aby našli sami sebe a dokázali zpracovat svůj umělecký a autorský záměr. A tato spolupráce je často velmi zajímavá i pro nás, i my se dozvídáme velmi zajímavé věci od studentů. FAMU je jiná škola, než většina českých škol. Vztah mezi pedagogem a studentem je tu založen na partnerství a přátelství," řekl Lubor Dohnal a jeho slova Lucie se spokojeností na tváři potvrdila. Školu absolvovalo mnoho, dnes již opravdu slavných, osobností. Konkurence při přijímacím řízení je veliká, ale jak Lubor Dohnal řekl, v počtu přijímaných uchazečů se FAMU v posledních letech přeci jen trochu zlepšila. Zatímco ještě před 15 lety bylo na obor scenáristika a dramaturgie přijímáno 5 studentů, dnes je to přibližně 8 až 9 studentů. Hlásí se jich každoročně přibližně stovka.

Zatímco já se synem (18 let) jsem tedy nedělní dopoledne prožila na cyklu Mini FAMU, kamarádka Věrka šla na projekci filmu "Svět v Miru", jehož režisérem byl opět Andrei Ujică, tedy stejný režisér, který vytvořil i rozsáhlý dokument o rumunské revoluci 1989, který jsme zhlédli v sobotu. O filmu "Svět v Miru" se mluví jako o rumunském remaku "2001: Vesmírná odysea" a pro množství krásných záběrů natočených v kosmu je velmi obdivován. Věrka se vrátila z projekce naprosto unešená a celý den prakticky o ničem jiném, než o tomto filmu, nemluvila. Velmi si chválila také možnost diskuse přímo s režisérem filmu, po skončení projekce. Litovala jen, že si nemohla na projekci zakoupit DVD s nahrávkou tohoto filmu a my jsme jí museli dát za pravdu, že bychom prodej DVD uvítali i u dalších projekcí. Rozhodně jde o inspirativní nápad pro další, budoucí ročníky LFŠ. (Na obhajobu však třeba dodat, že v kině Hvězda jsou obchůdky, kde se řada různých filmů na DVD koupit dá, nabídka však s tituly promítanými na LFŠ nemá přímou souvislost.) Je pochopitelné, že nejnovější filmy takto nabízet nebude možné nikdy, ale třeba zrovna "Svět v Miru" a mnohé další, které jsou na festivalu uváděny, k nim nepatří a možné by to tedy jistě bylo.
Zajímavou zkušeností pro mne bylo i setkání s jedním z účastníků workshopu reportážní fotografie, který mi prozradil své zkušenosti. Syn, který workshop také navštěvuje, mi sice již leccos říkal, ale není nad to slyšet vše ještě i od dalšího účastníka. Oba se v podstatě shodli na tom, že by uvítali, kdyby šel workshop v problematice více do hloubky a byl lépe připraven. Účastník si stěžoval, že například odpověď na otázku, co je to reportážní fotografie a čím se odlišuje od jiných fotek, vlastně nedostal. Inu, to je ta neustálá potíž s výukou uměleckých disciplin, dodávám k tomu já. Někdy může být definování určitých záležitostí velmi složité (tím spíš v několika větách) a kromě toho, třeba je cílem workshopu právě to, aby si na tuto otázku dokázali jeho účastnici odpovědět sami, až po jeho celém absolvování. Sama jsem zvědavá a ráda se nechám překvapit.

Od 15 hodin se naše tříčlenná skupinka vydala na projekci filmu "Habermannův mlýn". Věrka přiznala, že by nikdy na takový film sama nešla. O to větší bylo její překvapení, když zjistila, že se jí film velmi líbil. Režisér Juraj Herz po skončení projekce promluvil ještě i k samotnému divokému poválečnému odsunu Němců, zodpověděl řadu dotazů a také prozradil několik zajímavostí z natáčení. Je obdivuhodné, že tak dobře udělaný film vznikl za pouhých 39 natáčecích dní, a to se ještě štáb po celou dobu natáčení neustále potýkal s deštěm. Habermannův mlýn na mne udělal hluboký dojem, je to film se silným lidským příběhem, výborně řemeslně zvládnutý, se skvělou kamerou a snad ještě lepší hudbou. Svým obsahem navíc vysílá do světa nejednu hlubokou myšlenku, nebo alespoň otázku k zamyšlení. Sledovala jsem při závěrečné diskusi velmi pozorně i osmnáctiletého syna a potěšilo mě, že byl opravdu zaujatý, a to nejen tématem, ale celou diskusí. Fakt, že mají diváci tady na filmovce po skončení mnoha projekcí možnost mluvit přímo s tvůrci filmů a mohou se jich na cokoliv zeptat, považuji za jeden z vůbec nejcennějších. Přitahuje pozornost jak mladé generace, tak i těch o poznání starších.

Den jsem s Věrkou završila koncertem Emira Kusturici a jeho The No Smoking Orchestra. Bohužel, tak, jak jsem se strachovala již v sobotu, potvrdilo se, že si koncert musí účastník "odstát". To mi můj zdravotní stav bohužel neumožňuje, takže jsme lístky prodaly a celý koncert proseděly na lavičce na Studentském náměstí, kde se vše konalo. Pravda, výhled na pódium jsme měly jen z dálky, ale hudbu jsme slyšely po celou dobu velmi dobře. Takže poučení pro příště, tedy alespoň do doby, než začne LFŠ myslet i na handicapované účastníky - lístky na koncerty nekupovat, stačí sedět opodál na lavičce (pokud tedy je to štěstí, že kolem nějaké lavičky jsou).

Syn se ve stejnou dobu vypravil na taneční projekt Davida Doubka - DJ Ventolin. Jaké to bylo, to vám bohužel teď nenapíšu, protože noc strávil syn mimo penzion a měli bychom se za chvíli potkat opět na přednášce z cyklu Mini FAMU. Musím tedy již letět...