Nekomerční zdravotní připojištění do solidárního systému patří

Omlouvám se všem v diskusi pod článkem „Pane ministře, zamyslete se, prosím“, že jsem na mnohé příspěvky nereagovala. Bohužel nemám na účtu dostatek dukátů a mohla jsem tak do diskuse zařadit jen jediný příspěvek. Proto bych ráda reagovala ještě jedním textem.

Můj příspěvek se týkal v prvé řadě zásadního paradoxu, a sice toho, že skupiny, které budou nejčastěji za pobyt v nemocnici platit (tedy dlouhodobě vážně nemocní a občané starší 65 let) nemají žádnou šanci se proti tomuto riziku pojistit, zatímco všichni ostatní občané tuto možnost mají.  Mluvím tedy o NEKOMERČNÍM POJIŠTĚNÍ.

Je logické, že běžné pojišťovny odmítají pojistit invalidní občany a lidi starší 65 let, protože jde o komerční subjekty, jejichž cílem je na pojistkách vydělávat. Takové pojištění je však možné nabízet i ve formě nekomerční, což dokazují právě zkušenosti ze zahraničí. Dělat to však mohou jen tradiční zdravotní pojišťovny, komerční subjekt o něco takového nikdy nebude mít zájem. Odborní matematici, kteří v pojišťovnách pracují, dokáží velice dobře spočítat ziskovost pojistek a nastavit správně (správně pro pojišťovnu jakožto komerční subjekt) pojistné podmínky. Není tedy nejmenší problém, aby stejní odborníci připravili i připojištění nekomerční, které nebude sice generovat zdravotní pojišťovně zisk, ale také ji nebude vrhat do mínusu. Běžné navíc je, že toto připojištění nekryje jen poplatek za den pobytu v nemocnici, ale velmi často i celou řadu dalších doplatků, které by jinak musel pacient hradit. Ze zkušenosti v Nizozemí vím, že sem například patřila služba porodní asistentky, poporodní péče o matku a dítě do maximálně 12 dní po porodu, určitý počet rehabilitací po úrazu nebo operaci (jinak rehabilitace nebyla hrazena zdravotním pojištěním vůbec) apod.

Konstrukce systému, který počítá s existencí povinného zdravotního pojištění a dobrovolně volitelného nekomerčního připojištění u vlastní zdravotní pojišťovny, je systémová záležitost, se kterou je nutné počítat od samotného začátku budování systému, jinak se bude „dodělávat“ velmi obtížně. Do matematických výpočtů při celé přípravě je totiž třeba zohlednit i fakt, že řada dnes běžně hrazených služeb by se přesunula právě do kategorie, kterou by zdravotní pojišťovna hradila jen připojištěným. Pokud bychom si vzali inspiraci v západní Evropě, tak by se jednalo o služby, jako jsou například lázeňské pobyty, rehabilitace, fyziologický porod (bez zdravotních komplikací) a péče o matku a dítě bezprostředně po něm, úhrada kompenzačních pomůcek apod.

Pochopitelně v diskusi pod článkem také zaznělo (zřejmě nemohlo nezaznít), že poplatky schvaluji, ale chci nějakou výjimku pro sebe. To tedy opravdu nebylo mou motivací k napsání zmíněného textu. Mám to štěstí, že uhradit podobný poplatek pro mne není problém, nemluvě o tom, že zatím vždy jsem si hradila doplatek i za jednolůžkový pokoj, neboť v nemocnici většinou pracuji na notebooku v každé chvíli, kdy to jen jde a tudíž potřebuji soukromí. Ve chvíli, kdy hradím stovky denně za nadstandardní pokoj, mne nechává nějaká další stokuruna skutečně klidnou. Pohybuji se však ve světě nemocných lidí a dívám se kolem sebe. Vidím, že každý nemá takové štěstí, aby ho stokoruna denně v případě dlouhodobé hospitalizace mohla nechat klidným. Potkala jsem mnoho lidí, kteří ani zdaleka nesplňovali parametry pro tzv. hmotnou nouzi a přesto byli v situaci, kdy dlouhodobá hospitalizace pro ně skutečně byla velkou finační ranou. Ono to vždy není tak černobílé, jak se některým diskutujícím zdá. Upozornit právě na tyto skupiny obyvatel byl můj jediný důvod, proč jsem se k situaci chtěla vyjádřit.

V diskusi pod článkem jsem zmínila, že v devadesátých letech byla cena takového připojištění v Nizozemí pro rodinu dvou dospělých + dítě přibližně 120 guldenů měsíčně. Nutno poznamenat, že to na tehdejší poměry v Nizozemí nebylo vůbec málo peněz, protože například náklady na jídlo na osobu dělali tehdy přibližně 50 guldenů týdně, a to hovořím o velmi kvalitním stravování (oproti tomu poplatek za den pobytu v nemocnici dělal tehdy 50 guldenů denně). Levné připojištění to tedy nebylo, ale považuji za nesmírně podstatné, že možnost uzavřít si ho měl kdokoliv bez ohledu na svůj věk nebo zdravotní stav. Za dobu čtyřletého pobytu v Nizozemí jsem viděla, že se Holanďané raději uskromnili v ostatních výdajích, aby si mohli zmíněné připojištění zaplatit.

V diskusi se také objevovaly otázky, jak dlouho musel pojištěnec připojištění hradit, aby měl nárok na pojistné plnění, zda stačilo přihlásit se k připojištění dva dni před operací apod. Přiznám se, že úplně přesně si tyto pojistné podmínky již nepamatuji, ale vím, že tímto směrem uvažovalo opravdu jen zanedbatelné procento lidí v Nizozemí. Z mého pohledu je takové nahlížení na zdravotní připojištění trochu hyenismus a hraničí již s podvodem. Pokud si dobře pamatuji, tak minimální doba trvání připojištění byla 3 měsíce, aby mohlo dojít k plnění a to bylo poskytnuto jen v případě, že pojištěnec neměl dluhy jak na placení připojištění, tak na placení řádného zdravotního pojištění, jinak měl samozřejmě smůlu.

Většina lidí si toto připojištění nesjednávala kvůli plánovaným operacím, ale právě kvůli těm nenadálým, neplánovaným. Jen jeden příklad za všechny: Pokud Holanďana srazilo na ulici auto a skončil s těžkými poraněními v nemocnici například na 2 měsíce, odcházel s minimálním účtem 3000 guldenů a to byla obrovská částka prakticky pro každou rodinu ve střední třídě. Jestliže by potřeboval následně dlouhodobou rehabilitaci nebo pobyt v rehabilitačním ústavu, to zdravotní pojištění nekrylo vůbec. Většina rodin ze střední vrstvy by si tak rehabilitaci po úraze nemohla vůbec dovolit. Podobně to bylo i s tzv. kompenzačními pomůckami (berle, vozíky, speciální další pomůcky), na které zdravotní pojišťovna přispěla jen v případě, že pojištěnec měl sjednané připojištění. Každý si uměl spočítat, že stačilo mít jen trochu smůlu a účet za takové léčení i s doléčením se snadno vyšplhal klidně i na sto tisíc guldenů, za což se dal koupit menší domek. Holanďany tedy nevedl k uzavření připojištění kalkul (tři měsíce před operací se připojistím a po propuštění z nemocnice to zase zruším), ale snaha zajistit se proti nenadálým těžkým životním situacím. A to také byl smysl tohoto nekomerčního zdravotního připojištění.

To, o čem tedy mluvím, je v prvé řadě fakt, že tu existují skupiny obyvatel, které jsou velmi znevýhodněné a prakticky s tím nemohou nic dělat. Něco takového by bylo akceptovatelné v systému, který by nebyl postaven na tzv. solidaritě. U nás však veškerý systém sociálního i zdravotního pojištění na solidaritě postaven je. Proto se domnívám, že NEKOMERČNÍ PŘIPOJIŠTĚNÍ do něho patří. Uvědomme si, že při ignorování zmíněných znevýhodněných skupin obyvatel chybí už jen krůček k tomu, aby v budoucnu měl vážně nemocný člověk nebo člověk starší 65 let problém vůbec najít zdravotní pojišťovnu, která ho ze zákona zdravotně pojistí (protože pro ni bude drahý, tedy nevýhodný). Doufám, že takto daleko to snad nikdy u nás nedojde.