Kdo šetří, má ve finále lepší péči!

Naštvalo by vás, kdyby vám lékař předepsal antibiotika jen na tři dni a další až po opětovné kontrole? Kdyby se léky odpočítávaly po pilulkách a nikdy jste nedostali celou krabičku? A co kdyby bylo přesně stanoveno, že k snídani v nemocnici můžete dostat jen dva kusy pečiva a ani o kousek víc? Možná to zní drsně, ale právě díky takovým úsporám má Nizozemí špičkovou zdravotní péči.

V posledních týdnech se opět rozsáhle diskutuje o šetření ve zdravotnictví. Již dlouho jsem se chystala, že si najdu chvilku času a zmíním několik zajímavých a přitom velmi jednoduchých způsobů, jak se například šetřilo ve zdravotnictví v Nizozemí, kde jsem 4 roky žila. Nemám to vyčtené z brožurek. Porodila jsem tam syna a protože porod nakonec končil neplánovaným císařským řezem, byla jsem 7 dní hospitalizovaná. Kromě toho jsem tam také podstoupila operaci kotníku, takže skutečně vím, o čem mluvím.

Než jsem si na holandský systém zvykla, chvíli mi to trvalo. To musím poctivě přiznat. Zpočátku mě hrozně rozčilovalo jejich neustálé šetření v systému. Pro pacienta to totiž znamenalo řadu omezení, která buď musel respektovat, nebo měl smůlu a pojišťovna nic neuhradila. Asi tak po roce jsem ale zjistila, že péče je špičková, nic mi neschází a systém více méně funguje (100% skvělé to nemají nikde, na to zatím nikdo nepřišel, jak to vymyslet).

To základní, na čem je celý jejich systém zavěšený, je tzv. „domácí lékař“, nebo můžeme říci rodinný lékař. K tomu se pacient musí, tak jako u nás, zaregistrovat. S ním pak musí řešit úplně všechny své problémy. Ať vás trápí cokoliv, první cesta vede k němu. On rozhoduje, jestli vás pošle ke specialistovi. Pokud tohoto lékaře obejdete a půjdete ke specialistovi sami, pojišťovna jeho péči neuhradí a platíte ji z vlastní kapsy. Celou a kompletně. Domácí lékař se stará jak o děti a dorost, tak o dospělé. Většinou tak má ve své péči celou rodinu, mnohdy i několik jejích generací. Většinu neduhů se snaží vyřešit nejprve sám a teprve pokud se mu to nedaří, pošle pacienta ke specialistovi. Když mne například trápil ekzém na rukou, naivně jsem očekávala, že mi hned napíše doporučení na kožní. Nic takového. Předepsal mi mast. Ta zabrala a na kožního lékaře vůbec nedošlo. Stejně tak se ženskými problémy jdete k tomuto lékaři a ne hned na gynekologii, jako je to běžné u nás. To jsem asi překusovala ze všeho nejhůře. Nicméně pokud skutečně potřebujete gynekologa, domácí lékař vás tam pošle. Diabetik je rovněž v péči domácího lékaře. Do nemocnice nebo na diabetologii je odeslán teprve v případě, že se domácímu lékaři nedaří jeho nemoc úspěšně stabilizovat (tedy kompenzovat, jak se v tomto případě říká). Statistiky přitom ukazovaly, že domácí lékař si poradí opravdu s většinou problémů, které nejsou život ohrožující a ke specialistům byli odesíláni jen pacienti se skutečně závažnými problémy.

Ještě více mne překvapilo, když jsem zjistila, že mohu používat jen jednu jedinou lékárnu, pokud si chci vyzvednout léky na předpis. Lékárnu si musel pacient vybrat a registrovat se v ní úplně stejně, jako u svého domácího lékaře. Každý pacient měl čipovou kartu a při návštěvě lékárny tato karta sloužila pro přístup k pacientově elektronické kartě. Jakmile pacient vyzvedával léky na předpis, personál v lékárně při tom vždy nahlížel do jeho karty. Tak například okamžitě zjistil, pokud by pacientovi měl být vydán lék, který není kompatibilní s jiným lékem, který už užívá a dostal ho například předepsaný od jiného lékaře, například specialisty. V takovém případě hned personál lékárny telefonoval lékaři, který recept vystavil a vše s ním ihned řešil.  Ihned se také ukázalo, pokud pacient vybíral více léků, než je nutné – tedy tzv. do větší zásoby. To by pojišťovna nezaplatila lékárně a tak to ani lékárna nevydala pacientovi. Léky se vždy vydávaly ve speciálních plastových krabičkách, nikdy v originálním balení a to proto, že v Nizozemí není běžné dát pacientovi celé balení. Například u antibiotik dostanete přesně odpočítaný počet tabletek na 3 dni. Jakmile sníte poslední, musíte přijít na kontrolu k domácímu lékaři a ten rozhodne, jestli vám předepíše další. Léky se vždy odpočítávaly na tabletky a lékař vždy uváděl, kolik kusů tabletek má pacient v krabičce dostat. Podmínkou bylo vždy přijít na kontrolu, tedy byla snaha sledovat stav pacienta a podle toho dostal další tabletky, nebo ne. Kdyby chtěl pacient vyzvednout lék na předpis v jiné lékárně, než kde je registrován, tak by je musel plně uhradit ze svého.

Obrovské množství operací se v Nizozemí dělá v rámci tzv. jednodenní chirurgie a to často i výkony, u kterých mne to velmi překvapovalo. Kotník mi operovali způsobem, že jsem ráno přišla a dvě hodiny po operaci jsem šla domů. Operace trvala cca 60 minut a měla jsem přibližně 12cm dlouhou jizvu (to jen pro představu, že se nejednalo o úplně nejmenší výkon). Kdyby se mi ale bývalo po operaci neudělalo špatně a nezačala jsem omdlívat, pustili by mne už po 20 minutách domů. Berle jsem nedostala, pořídit si je byla má starost. Operace byla však provedena brilantně a jizva byla taková, že jsem něco takového nikdy neviděla a už ani neuvidím, protože naprosto zmizela a najít ji, dá skutečně práci. Pro holandské pojišťovny bylo výhodnější zajistit a zaplatit pacientovi domácí péči, než si ho nechávat v nemocnici. Tak vás samozřejmě po takové operaci chodil domů kontrolovat váš domácí lékař a přes den vám pomáhala sestřička.

Po porodu císařským řezem jsem strávila v nemocnici 7 dní. Velmi překvapivé pro mne bylo, jak naprosto přesně bylo stanoveno, na co má pacient nárok. Tak jsem se dozvěděla, že žena po císařském řezu má nárok na jeden balík speciálních velmi savých dámských vložek a na jedny stahovací kalhotky pro jednorázové použití. Ten balík vložek byl spotřebován za první den, kdy se zákrok dělal. Přinést další musela rodina. K snídani měl každý nárok na 2 krajíce chleba, máslo (nebo jiný tuk na mazání) a něco na to (šunka, sýr apod.) + hrnek čaje, nebo kávy nebo sladkého či kyselého mléka. Takto bylo stanoveno každé jídlo naprosto přesně. Porce byly stanoveny dietní sestrou tak, aby splňovaly normu zdravého stravování z hlediska surovin i kalorického příjmu. Kdo byl zvyklý jíst víc, musel si přikoupit jídlo v nemocničním bufetu. Výhodou ale bylo, že každý pacient mohl volit jídlo vždy den předem a to opravdu z velké nabídky. Například jen pro snídaně byla nabídka nejméně 8 druhů pečiva (chléb bílý, chléb celozrnný, chléb takový či makový, nebo třeba různé druhy pečiva). Stejně tak výběr salámů, druhů šunky, sýrů a marmelád byl veliký. A co mne překvapilo nejvíce, po třech dnech mi chodil tento jídelníček už s navrženým vyplněním, protože počítač vystihl „typ pacienta“ a nabízel, co si myslel, že bude pacient chtít. Musím přiznat, že to z 99% vycházelo a jen málo kdy jsem něco musela opravit. Ovšem pozor, nedostali jste nic navíc. Jeden krajíček navíc ke snídani? Ani náhodou! Pojišťovna hradí 2 krajíčky a basta. Nemocnice se starala o pitný režim pacientů jen v případě, že si ho pacient nemohl sám zajistit. Tedy například se to týkalo pacientů upoutaných na lůžko, kteří nemohli vstávat a chodit, pacientů na jednotkách intenzivní péče, na ARO apod. Ale nebude věřit – pokud nebyl pitný režim u těchto pacientů ze zdravotních důvodů řešen infuzemi, pili vodu. Džbánek vody z vodovodu byl standard, žádný čaj. Na ten jsem vzpomínala docela s nostalgií, protože v české nemocnici byl k dispozici vždy.

U každé diagnózy je také přesně stanoveno, jak dlouho smí být pacient nejvýše hospitalizován v případě, že nenastanou žádné komplikace. To je přesně stanoveno v počtech dní. U císařského řezu to tehdy bylo 12 dní. Já jsem ale chtěla domů za každou cenu a sedmý den jsem si vymohla propuštění. Protože jsem ale měla nárok ještě na 5 dní péče v nemocnici, dostala jsem na těchto 5 dní domů stálou péči zdravotní sestry. Ta se starala o mne i miminko a dokonce dělala i domácí práce, včetně nákupu. Protože jsem měla u své zdravotní pojišťovny sjednané připojištění, pojišťovna mi uhradila i poplatek za den pobytu v nemocnici (tehdy poměrně velmi vysoký poplatek 50,-guldenů za den pobytu) a uhradila i zcela péči zdravotní sestry v mé domácnosti. Domácí lékař mne chodil kontrolovat každý druhý den.

S dítětem se v Holandsku chodilo do poradny, stejně jako u nás a tu zcela hradila rovněž pojišťovna. Pokud byste ale nechodili a díky tomu by se u dítěte včas nediagnostikoval zdravotní problém nebo nějaký vývojový problém, pak se vám na léčbu této diagnózy už nikdy nevztahovalo zdravotní pojištění. Museli jste platit ze své kapsy. Poradna informovala posudkového lékaře pojišťovny, a jakmile tento vyslovil verdikt, okamžitě dostal zprávu váš domácí lékař a lékárna, kde jste byli registrováni. Mít pak takovou péči hrazenou, bylo prostě nemožné.

Podobně to fungovalo i s některými preventivními prohlídkami. Například zubař. Naposledy jsem tehdy byla u zubaře v ČR a v Nizozemí jsem nejméně dva roky žádného nepotřebovala. Pak mne rozbolel zub. Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem se dozvěděla, že jsem nebyla každého půl roku na preventivní prohlídce a proto mi zubař nejprve prohlídne všechny zuby, zapíše všechny kazy a dokud toto vše nebude opraveno, pojišťovna to neuhradí. Pojištění se mi tedy vztahovalo na zubaře až od chvíle, kdy on konstatoval, že mám všechny zuby vpořádku a jsem tedy na startovní čáře. Jak je to dnes, to nevím, ale slyšela jsem, že péče zubaře byla snad ze zdravotního pojištění v Nizozemí naprosto vyjmuta a že dnes si musí pacienti vše hradit kompletně sami. Inu, šetří se všude.

Dalo by se vyprávět ještě dlouho a leccos se nám zamlouvat může a leccos ne. Faktem ale je, že v Holandsku obíhat jednoho specialistu za druhým bylo takřka nemožné, pacient by to musel zaplatit z vlastní kapsy. Lidé mnohem méně vyhazovali léky, protože žádné plné krabičky domů nedostávali. V nemocnicích jsem viděla, že se opravdu velmi šetřilo v každém ohledu. Na druhou stranu ale mohu s klidem prohlásit, že péče tam byla na špičkové úrovni a člověk se nemusel bát, jak dopadne, když neměl v nemocnici známého doktora. Všichni přesně a jasně věděli, nač mají ze svého pojištění nárok a kdykoliv si mohl pacient vyžádat brožurku, kde to bylo vše i jasně sepsáno. Může nás pobouřit, že k snídani dostanete jen dva kusy pečiva a ani o píď víc, ale právě díky tomu si můžete vybírat z více druhů a šunka, sýr nebo marmeláda jsou opravdu kvalitní. Jo a ještě detail. Nezapomínalo se ani na ty, kterým stačil jeden kousek pečiva. Když svůj požadavek takový pacient poznamenal do objednávkového formuláře, tedy že mu mají přinést jen jeden kus pečiva k snídani, systém to zaznamenal a takovému pacientovi vznikala rezerva. V každém dalším formuláři pak měl uvedeno, co si může objednat navíc, protože neměl vyčerpán tzv. stravovací limit. Paní vedle mne na posteli nebyla zvyklá snídat a svůj zvyk nechtěla měnit. Proč by měla její snídaně skončit v koši nebo někde osychat? Uvedla to do formuláře a ejhle, najednou dostala možnost objednat si dva kusy ovoce k svačině nebo třeba druhou pozdní večeři, dva kusy masa k obědu místo jednoho apod.

Lhala bych, kdybych nepřiznala, že nebylo úplně snadné si na takové relativně přísné počítání zvyknout. Nicméně jen zpočátku. Nakonec jsem to šetření velmi ocenila a uvědomila jsem si, že i kdyby šlo jen o to vydávání léků, tak už to je úspora jako hrom. Protože ruku na srdce, kolik krabiček léků v naší zemi asi denně končí v popelnici, protože je pacienti nesnědí?