Pondělí na LFŠ a šok z jednoho filmu....

Naše tříčlenná skupinka začíná lehce podléhat únavě. Nejsme sami, program je natolik zajímavý, že je vlastně i velmi náročný.

Přebíháme z projekce na projekci, z přednášky na přednášku. Vybíráme si obezřetně, protože každičký den tu uteče mnohonásobně rychleji, než kdekoliv jinde. Abyste viděli, že vybrat si z nabídky, skutečně není jednoduché, podívejte se na pondělní program. Vybírat můžete z těchto filmů:

Krakatit, režie Otakar Vávra, ČR
Brány noci, r. Marcel Carné, Francie
Sunset Blvd., r. Billy Wilder, USA
Křtiny, r. Marcin Wrona, Polsko
Ariel, r. Aki Kaurismaki, Finsko
Nevíte o bytě, r. Bořivoj Zeman, ČR
Tanec pro dva, r. Dan Pita, Rumunsko
Okresní Přebor 2, r. Jan Prušinovský, Jakub Kohák, ČR
Horská Kočka, r. Ernst Lubitsch, Německo
Taková hezká malá pláž, r. Yves Allégret, Francie
Nevinnost, r. Jan Hřebejk, ČR
Zkouška mikrofonu, r. Mircea Daneliuc, Rumunsko
Okamžik pravdy, r. Jean Delannoy, Francie
Orfeus, r. Jean Cocteau, Francie
Turínský kůň, r. Béla Tarr, Maďarsko-Francie-Německo-Švýcarsko
Šírin, r. Abbás Kiarostami, Irán
Stalag 17, R. Billy Wilder, USA
Filip Dobrý, r. Dan Pita, Rumunsko
Muži v říji, r. Robert Sedláček, ČR
Džusový román, r. Fero Fenič, ČSR
Smlouva s vrahem, r. Aki Kaurismäki, Finsko-Švédsko-UK-Francie-Německo
Gomora, r. Matteo Garrone, Itálie
Bibliotheque Pascal, r. Szabolcs Hajdu, Maďarsko-Německo-UK
Ples bláznů, r. Hisajusu Sató, Japonsko,

K této úžasné filmové nabídce si však ještě připočtěte různá pásma krátkých filmů nebo dokumentární filmy, a také různé diskusní panely, besedy, lekce filmu a odborné přednášky. Teprve potom budete mít představu, jak složité je vybrat si pro sebe to nejlepší. Organizátorům LFŠ patří velký dík za tak atraktivní program!

Zatímco syn celé dopoledne dospával předchozí noční taneční jízdu, my jsme se s Věrkou vypravily na přednášku o zvukové dramaturgii. Věrka byla naprosto unešená a několik dalších hodin pak o ničem jiném nemluvila. Přednáška byla skvěle připravená, vybrané filmové ukázky a komentáře k nim nám otevřely pohled do jednoho z dalších filmových oborů. Velmi ráda chodím na přednášky kolegů z jiných kateder, protože skutečně není nad to, dozvědět se něco z oborů, které nepřednáším. S trochou nadsázky se dá říci, že každý jednotlivý filmový obor si myslí, že právě na něm nejvíce závisí úspěch filmu. Scenárista vám řekne, že scénář je nejméně 50% úspěchu. Zvukař vám řekne, že to je zvuk a dalo by se pokračovat dál. Stovka procent by nám určitě nestačila. Proto je jednou za čas velmi dobré si připomenout, že jsou tu i jiné obory a že by na ně měl člověk myslet. Tak jsem si opět uvědomila, jak důležitý je u filmu zvuk a jak často ho my, scenáristé, podceňujeme, nebo s ním zase až tak moc nepočítáme. Také jsem pochopila, že dělat tzv. sound designera, je velmi kreativní práce. Nikdy jsem moc nechápala, co by na zvukařině vlastně mělo být kreativního. Tato přednáška byla v tomto smyslu objevným dobrodružstvím. Tak například, jsou filmy, do kterých si musí sound designer většinu zvuků vymyslet, protože zkrátka zatím neexistují. Pavel Rejholec, který zvukovou dramaturgii přednášel, jmenoval například film Kuky se vrací a ze zahraničních filmů pak Hvězdné války. Víte, jak například vznikl zvuk známého laserového meče v SW? Zvukaři prý vzali mikrofon a dělali s ním pohyby před televizní obrazovkou. Vazbení, které se ozývalo, zaznamenali a nakonec úpravou tohoto zvuku získali onen charakteristický zvuk laserových mečů ze Hvězdných válek. Podobně bylo nutné si vymyslet většinu zvuků ve filmu Kuky se vrací. Na přednášce zaznělo opravdu mnoho zajímavého a já jsem mohla s úžasem jen konstatovat, že pravidla se téměř neliší od těch, která se učí na katedře scenáristiky. Také tu jde v prvé řadě o vytvoření perfektní iluze, kterou divák přijme a uvěří jí a také tu platí, že každý zvuk by měl mít ve filmu svůj smysl, tak jako každé slovo ve scénáři. Ještě dlouho jsme si o přednášce o zvuku povídaly, byla skutečně skvělá.

Po zvukové dramaturgii následovala přednáška o kreativním producentství, která zcela evidentně, dlouhou dobu, Věrku vůbec nebavila. Zlepšilo se to až v okamžiku, kdy paní producentka Marta Lamperová začala vyprávět o konkrétních příkladech z praxe. To se Věrčin obličej konečně rozzářil. Do té doby se tvářila jako zhrzený scenárista, kterému producent nedal dost vysoký rozpočet... Osobně jsem velmi ocenila, že je paní Marta Lamperová skutečně velmi zkušená a ví, o čem mluví. Příliš často se mi totiž stává, že slyším zrovna na toto téma naprosté bludy, které s každodenní praxí nemají nic společného. V tomto případě ale bylo vidět, že paní Lamperová zná praxi velmi dobře, a to mě skutečně potěšilo.
V podvečer jsme se s Věrkou zastavily na Lekcích filmu podle Andreie Ujicy, rumunského režiséra, jehož snímek o revoluci 1989 jsme obě shlédly v minulých dnech. Že by šlo o lekci filmu, to bych neřekla. Ale byla to celkem příjemná beseda s režisérem.

Na závěr dne jsme šly, opět ve dvou, do kina. Zvolily jsme si americký film režiséra Billyho Wildera, Stalag 17. Lhala bych, kdybych nepřiznala, že to byl trochu šok. Pro Věrku tedy významně větší, než pro mne, protože já jsem černý humor čekala. Věrka se domnívala, že jdeme na drama ze zajateckého tábora. Šokovalo ji humorné pojetí tak vážného tématu a film nepřijala. "Nejsem zvyklá o tak vážných věcech žertovat a nechápu, jak to někdo vůbec může dělat. Zdá se mi to neuctivé k těm, kteří to vše skutečně prožili," dodala Věrka. Já jsem si asi po dvaceti minutách filmu na míru humoru a cynismu zvykla a náramně jsem se bavila. Stalag 17 se ovšem postaral o to, že ještě hodně dlouho po projekci bylo o čem diskutovat.

Syn prožil pondělí více méně individuálně, věnoval se hlavně svému fotografickému workshopu, z něhož bohužel projevuje stále větší zklamání a nespokojenost. "Když mi někdo ukazuje fotky a nic mi k nim neřekne, tak je to takový divný," stěžoval si. Těžko mohu soudit, na workshopu reportážní fotografie jsem osobně nebyla. Nicméně stejné připomínky jsem tentýž den slyšela ještě od dalších dvou účastníků tohoto workshopu. "Má to dost nepřipravený," konstatoval jeden z nich.

V tuto chvíli, kdy jsem dopsala záznam našeho pondělního dne (25.7) na LFŠ, je už úterý (26.7) za námi a chystám se jít spát. Mám tedy jednodenní skluz, prostě nestíhám. Už teď vám ale mohu prozradit, že úterní vyprávění bude mimo jiné i o tom, že o některé programy je tady na LFŠ takový zájem, že když člověk nepřijde opravdu s předstihem, místo už nenajde. O tom ale zase až zítra.