Dva nováčci určitě přijedou znovu!

Máme spánkový deficit. Jsme plni zážitků a dojmů. Jsme utahaní jako koně a to bez ohledu na to, jestli je nám 40 nebo 18. Taková je zkrátka filmovka, ale stojí to za to!

Je pátek 29. 7. a já sedím již doma, u svého počítače. Bohužel jsem nemohla zůstat na Letní filmové škole až do 31.7, kdy bude oficiálně zakončena. Na místě jsem však zanechala "špióna".

Nikdo to nepředpokládal ani neplánoval, ale syn chtěl zůstat na filmovce až do konce. Pro mne osobně je to ten nejlepší důkaz, že se letošní ročník opravdu velmi vydařil. Syn je poměrně náročný, pokud jde o různé kulturní akce a hned tak něco se mu nelíbí. Jak jsem již zmínila při našem příjezdu, letos se účastní LFŠ poprvé a proto jsem byla tak zvědavá na jeho reakci. Ta byla celkem jasná - honem zajistit ubytování, aby mohl zůstat až do konce! Takže zatímco já jsem ve čtvrtek odpoledne již odjela (spolu s kamarádkou Věrkou), syn zůstal. Teď bych ráda dohnala čas a trochu vám přiblížila úterní, středeční a čtvrteční program.

Úterní dopoledne mi bohužel zhatila nutnost navštívit s autem servis, protože jsme při cestě do Uherského Hradiště měli nehodu, prorazili jsme na dálnici pneumatiku a museli pak jezdit na rezervě. Abych mohla bezpečně odjet zpět na Prahu, bylo nutné si pořídit novou pneumatiku. Proto jsme stihli až program od jedenácté hodiny dopolední. Váhali jsme mezi přednáškou z cyklu Mini Famu (zatím jsme byli totiž na všech) a přednáškou o režisérovi Billy Wilderovi, která začínala ve stejnou hodinu. Protože syna fotografie velmi zajímá a studuje ji už nyní na střední škole (a protože Věrku i mne fotografie také zajímá), zvítězil Videoart katedry fotografie. Po skončení Videoartu jsem poprvé litovala, že jsem nešla přeci jen na přednášku o Wilderovi. Protože však všechny přednášky cyklu Mini Famu, které jsme dosud navštívili, byly nesmírně kvalitní, netroufám si soudit, do jaké míry byla má nespokojenost způsobena prostě jen tím, že fotografie není můj obor a možná jsem obsahu správně neporozuměla. Proto spíš než vlastním soudům, dám prostor několika názorům diváků, které tam zaznívaly po skončení:

"Co nám to vlastně promítali? Já jsem to vůbec nepochopila," stěžovala si Věrka.
"Tak to nejste sama. To tady asi nikdo," otočil se k Věrce mladík, který seděl v řadě před ní.
"Co má pokus o dokumentární film společného s focením?" ptala se další návštěvnice.
"Hele, já nevím, třeba má, ale tak nám to měla ta přednášející nějak vysvětlit, ne?" vložil se do řeči další, asi dvacetiletý chlapec.
"Kdyby nám alespoň řekla, co je třeba na tom dobrý, jak ty díla studentů ona sama vidí, proč si jich váží, nebo tak něco! Když ti někdo promítne fotky nebo videa a nic ti k tomu neřekne, to je fakt takový divný," reagoval syn a vložil se do debaty, která se mezi návštěvníky rozeběhla po opuštění sálu.

Říkám to moc nerada, ale z reakcí diváků bylo zcela zřejmé, že právě Videoart katedry fotografie byl obrovským zklamáním. Aby nedošlo k nějakému omylu, přednášející Štěpánka Šimlová patří na FAMU k nejoblíbenějším pedagogům, studenti si ji velmi chválí a rádi s ní spolupracují. Od studentky 3. ročníku FAMU se navíc dozvídám, že to byli právě studenti FAMU, kteří paní Šimlovou uprosili, aby na LFŠ tuto přednášku uspořádala. Bohužel, ono je něco jiného přednášet studentům FAMU, kteří již nějakou dobu fotografii studují a něco zcela jiného je postavit se před publikum více méně laické, kterému chybí informace. Možná, že to, co jsme shlédli, byly opravdu zajímavé práce. Bohužel, my laici, jsme se nedozvěděli, čím byly zajímavé, ani jak vznikaly, s jakými problémy se při jejich vzniku studenti například potýkali anebo, co jim třeba jejich pedagog radil. Myslím, že přesně toto publikum očekávalo. Pojďme však dál.

Od 17h jsme šly s Věrkou na Lekce filmu, tentokrát podle Eduarda Grečnera. Komu toto jméno nic neříká, tak jen poznamenávám, že Eduard Grečner je přední slovenskou osobností, je to režisér a scenárista, který vytvořil, mimo jiné filmy Drak se vrací, Nylonový měsíc nebo Stříbrný Favorit. Vystudoval dramaturgii a scenáristiku na pražské FAMU, od roku 1954 pracoval jako dramaturg, scenárista a režisér bratislavských filmových ateliérů na Kolibě. Pak měl bohužel také dlouho přestávku, kdy z politických důvodů tvořit nemohl a opět se objevil po roce 1989, kdy se stal předsedou Slovenského filmového svazu a v letech 1994 až 96 byl předsedou filmové komise fondu kultury Pro Slovakia. Mimo jiné také působil jako pedagog na Univerzite Cyrila a Metodeje V Trnavě a na Fakultě dramatických umení v Banské Bystrici. Šedesátiminutové posezení s panem režisérem uteklo až příliš rychle. Řeč byla nejen o jeho životě, ale samozřejmě také o filmu, filmové poetice a o tom, jak bylo pro Eduarda Grečnera vždy důležité, vyjadřovat se v prvé řadě obrazem, nikoliv dialogem (tzv. vnitřní realismus, tedy snaha ukázat obrazem, co postava cítí a prožívá, namísto toho, aby to scenárista sděloval dialogem). V závěrečné diskusi padla i otázka, jestli pan režisér někdy litoval svého rozhodnutí nepodřídit se socialistické cenzuře, protože zatímco jiní za tu dobu natočili 15 filmů, on točit nemohl. Odpověď byla hluboce lidská a moudrá. "Nelituji ničeho," řekl, "život je neustálá volba. A když jsem se po roce 1989 vrátil, mnoho kolegů mi řeklo, že jsem jeden z mála, komu se mohou rovně podívat do očí. To pro mne byla příjemná satisfakce. To ale neznamená, že to bylo pro mne tehdy jednoduché. Tak jsem si ale vybral."

Od 20,00h jsme sice měli všichni tři zakoupené lístky do divadelního stanu na představení, ale když jsme s Věrkou zjistily, že od 20,30h začíná v kině Hvězda film Cigán, režiséra Martina Šulíka, rozhodly jsme se do divadla nejít. Syn šel tedy do divadla sám a my jsme se vypravily na Cigána. Bylo nám jasné, že na úplnou novinku musíme přijít včas, jinak místo v sále už nenajdeme. Bohužel, zájem jsme neodhadly. I když jsme už ve 20 hodin stály ve Hvězdě frontu, když jsme se dostaly ke dveřím do sálu a bylo před námi už jen asi pět lidí, organizátoři oznámili, že sál je zcela zaplněn. Chtělo to zkrátka přijít už v půl osmé, poučení pro příště.

S Věrkou jsme sice zvažovaly návštěvu ještě některého z filmů nabízených v pozdějším čase (například Svědek obžaloby od Billyho Wildera, Džusový román od Fera Feniče nebo třeba novinku czech Made Man Tomáše Řehořeka. Byla jsem však požádána o jednu odbornou konzultaci, takže jsme pak už nestihly zahájení těchto filmů včas. Pojaly jsme tedy zbytek večera spíše oddychově, prošly se po parku a sledovaly dění v okolních stanech. Možností k posezení tu je letos opravdu hodně a mladí se tu mají kde bavit. Letních barů je ve stanech jako hub po dešti a kdo je spíše alternativní typ, našel tu i moc pěknou čajovnu. Kromě toho, kdo na LFŠ ještě nikdy nebyl, pro toho jen dodávám, že je tu fantastická atmosféra, takže i jen chodit mezi lidmi, seznamovat se a naslouchat, má smysl a pohladí po duši.

STŘEDA (27.7)

Pátý den (když nepočítáme den příjezdu) našeho pobytu na LFŠ. Již na nás plně doléhá únava a spánkový deficit. Večer se přesvědčíme, že to není problém jen čtyřicátníků, ale o tom až později. Původně plánovaná návštěva celovečerního portrétu politika Gustáva Husáka padá. Syn stále ještě spí, protože se vrátil na penzion až za svítání. My s Věrkou se nějak nejsme schopné přinutit vstát z postele v 7,30h. Vybíráme si tedy program až od 11 hodin. Věrka to nechává na mně, ostatně jako po většinu času. Chvíli váhám a pak volím film Sráči režiséra Roberta Sedláčka. Jeho Muži v říji se mi opravdu hodně nelíbili a v kinech to byl naprostý propadák. Nic jiného jsem ale dosud od tohoto režiséra neviděla, takže jsem se rozhodla zkusit právě jeho film. Sráči mě nadchli. Robert Sedláček natočil film Sráči pro ostravskou televizi a vůbec poprvé podle cizího scénáře. Jde tedy o film televizní. S překvapením musím konstatovat, že mu mnoho filmů dělaných pro plátna kin nesahá ani po paty. Líbila se mi nejen pečlivě vystavěná záplatka, ale hlavně a zejména dobře vytvořené charaktery postav, správně odhadnutá míra nadsázky, cynismu i vtipu, hloubka sdělení a jakýsi výsledný pocit, který na diváka dopadá po celou dobu sledování tohoto filmu, ve kterém se prohnilost české společnosti zobrazuje opravdu natvrdo, nekompromisně a ve velmi pěkných kontrastech. Následně jsem si ještě přečetla ve Filmových listech (tisk, který je vydáván během konání LFŠ) rozhovor s Robertem Sedláčkem, ve kterém mě velmi zaujala jeho odpověď, zamýšlející se nad tím, proč nejsou jeho filmy divácky úspěšné. Pro Filmové listy řekl: "... jsem si uvědomil, proč moje filmy nejsou divácky úspěšné. Protože já se směju tam, kde se nikdo nesměje. Mám pocit, že to všichni musí vidět, jak je to trapný, a on se nikdo nesměje. Tam někde jsem mimo." Nevím, u kterých scén filmu Sráči se pan režisér směje, ale já jsem se bavila a přitom mi šel mráz po těle zároveň. Takže ač se jednalo o film televizní, konečně jsem viděla od Sedláčka něco, co se mi líbilo.

Syn se odpoledne vypravil na film Lidice, režiséra Petra Nikolaeva a byl moc spokojený. Já jsem viděla Lidice v kině ještě před odjezdem na filmovku a film se mi moc líbil. Kdybych ale měla srovnávat, tak Habermannův mlýn by ode mne dostal přeci jen více bodů.

Od 17 hodin jsme s Věrkou plánovaly film Odcházení, režiséra a bývalého prezidenta Václava Havla. Tentokrát nám ale bylo naprosto jasné, že pokud nebudeme u kina stát frontu už od 16 hodin, tak se tam vůbec nedostaneme. Nakonec ale vše dopadlo úplně jinak. Protože končil synův workshop reportážní fotografie, konala se od 18 hodin v knihkupectví Portál na Masarykově náměstí vernisáž fotografií, které účastníci workshopu vytvořili. Tam jsem samozřejmě jako máma nemohla nejít, takže jsme nakonec zvolily od 15,30h film Někdo to rád horké režiséra Billyho Wildera. I když jde o takřka notoricky známý snímek, který snad každý alespoň jednou v životě viděl, v původním znění s českými titulky jsme ho s Věrkou viděly poprvé. A i přesto, že český dabing patří ke světové špičce, není nad původní znění. Po filmu jsme se vypravily na vernisáž, abychom si prohlédly, co syn nafotil a podívaly se i na další fotografické práce. Na film Václava Havla si zkrátka budu muset zajít už doma, do nějakého kina.

Od 20 hodin jsme měly s Věrkou opět koupené lístky do divadelního stanu a syn pro změnu na koncert. Shlédly jsme představení skupiny Kabaret Caligula s názvem Trenažér lidství. Zatímco předchozí představení divadla DNO jsme si zamilovaly, Kabaret Caligula náš šálek kávy nebyl. Vulgarismy se to ve scénkách jen hemžilo, zábavné a smysluplné pointy často scházely a autorům se bohužel nepovedlo ani vyhnout vysloveným trapnostem. Mnozí návštěvníci v publiku se tím netajili a z řad za mnou jsem nejednou zaslechla: "Jéžiš... No to snad ne... Ach ne... To je trapný..." Inu, ne vše se podaří a jednou i tahle skupinka pochopí, že méně je někdy více. Cítím v nich potenciál a myslím, že až si toto zlaté přísloví uvědomí, mají šanci být opravdu dobří.

Když jsme s Věrkou opustily divadelní stan, čekala na mne v mobilu sms, že se synovi udělalo špatně, na koncert nešel a odjel na penzion. Jak se nakonec ukázalo, nešlo o nic jiného, než o vyčerpání. Několik dní za sebou málo spánku, zanedbaný pitný režim (tedy pokud jde o minerálky, že...) a i těch cigaret bylo nejspíš vykouřeno trochu více, než běžně bývá. Tak jsme u vegetariánského stánku koupili synovi večeři (dost už bylo všech klobás a grilovaných kotlet) a uháněli na penzion, zachraňovat vyčerpaného účastníka. Jak se zdá, člověku nemusí být zrovna čtyřicet, aby mu filmovka dala do těla.


ČTVRTEK (28.7)

Zásadní otázkou čtvrtečního rána bylo, jak se syn cítí a jestli to myslí skutečně vážně, že s námi nechce odjet domů, jak bylo plánováno. Rád by totiž byl na filmovce až do konce. Protože však nabral síly, dospal spánkový deficit a vypadal už docela dobře, zajistili jsme ubytování a dohodli se, že tedy zůstane do neděle. Měli jsme štěstí, protože sehnat v tuto chvíli v Uherském Hradišti ubytování za rozumnou cenu, není vůbec jednoduché. (Syn s sebou neměl spacák a karimatku, kdyby ano, byla ještě místa na základních školách, kde bydlí mnoho studentů ve třídách. Jinak byla již volná místa spíše ve dražších cenových kategoriích.) Bylo však možné, aby zůstal na penzionu, kde jsme dosud bydleli a to byla výhra.

Protože nám majitelé penzionu vyšli vstříc a nemuseli jsme náš pokoj vyklidit hned ráno, šly jsme s Věrkou dopoledne ještě na film The Apartment režiséra Billyho Wildera. Byl to na filmovce náš třetí film od Billyho Wildera a udělaly jsme opravdu moc dobře, že jsme si ho vybraly. Film je označován za nejúspěšnější film tohoto režiséra. Byl nominován na 10 Oscarů a pět z nich získal. Pokud film neznáte, dovolím si použít jeho velmi výstižnou charakteristiku zpracovanou Ivou Hejlíčkovou v katalogu LFŠ: "Jedná se o hořkou komedii o muži, který dočasně vyměnil svůj byt a důstojnost za naději na povýšení. Základem filmu je výsměch světu s jeho obřími korporacemi, jež člověku sugerují kariéru jako jedinou životní hodnotu a v honbě za povýšením ho zbavují charakteru i obyčejné lidské důstojnosti." Je fascinující, jak aktuální je tento film z roku 1960 ještě i dnes. Když se nad tím divák zamyslí, tak z toho opravdu lehce mrazí.

V 15 hodin jsme s Věrkou opustily Letní filmovou školu v Uherském Hradišti. Nerady, ale práce bohužel volá. Na místě zůstal syn, který je odhodlán jezdit na filmovku pravidelně každý rok. A Věrka? Co technicky založená padesátnice, která navštívila LFŠ vůbec poprvé v životě? "Dozvěděla jsem se spoustu nových věcí. Líčit atmosféru po mně nechtěj, víš, že tohle moc nevnímám, ale program byl opravdu zajímavý. Sama bych sem asi nikdy nejela, takže jsem ráda, že jsi mě vytáhla. Příští rok bych si to klidně zopakovala, když by takhle jel někdo se mnou a vybíral z programu za mne, kam mám jít. Sama bych byla ztracená a asi bych si z toho množství věcí prostě neuměla vybrat," říká.

Když se ptám, co se jí na letošní filmovce nelíbilo, nebo jestli něco vázlo organizačně, dlouho přemýšlí, než odpoví: "Myslím, že je to celé zvládnuté skvěle. Hlavně to značení po městě, všude ty směrovky na stromech, to je paráda! Za to vážně velkou pochvalu organizátorům. I záchodů je všude dostatek. Mně tu chybělo jediné, a to je skutečně trošku myslet na ty zdravotně postižené, ale ono se to zlepší. Třeba v tom kině Hvězda je nový výtah a postupně to určitě půjde kupředu. Kromě této drobnosti jsem nenašla nic, co by nefungovalo nebo bylo špatně připraveno."

Ani syn nenašel nic, co by se mu na filmovce nelíbilo. Ostatně, to by nezměnil plány a nezůstával tu až do konce festivalu.


PÁTEK (29.7)

Sedím doma u PC a píšu pro vás tyto řádky. Před chvílí mi od syna přišla sms, že se dnes chystá na film Erotikon režiséra Gustava Machatého. Listuji si pátečním programem a sama jsem zvědavá, co dalšího si ještě vybere. Je tu ale jeden velký problém - i dnes je program LFŠ zatraceně dobrý! Máme tedy jedinou velkou stížnost na letošní ročník. Pánové a dámy, kdo má neustále prožívat ta muka rozhodování a výběru?! To jste nám snad, milí organizátoři, udělali naschvál. Tak ať se takto filmovce daří i dál a jen houšť!