Zakažte blogery, pisálky i kurzy tvůrčího psaní!

Každý bloger si o sobě prý hned myslí, že je spisovatel! Vyučující tvůrčího psaní jsou šarlatáni a bylo by nejlepší zbavit je svéprávnosti a kurzy zakázat. Bláhové pisálky, kteří si myslí, že jednou vydají román, nejlépe izolovat od světa.

Nedávno se mi dostal do ruky článek o tom, že každý „pisálek“ si dnes myslí, že je spisovatelem. Autor se v textu rozčiloval, že psát literární či žurnalistické texty si dnes dovolí každý „negramota“ a že i ten nejneschopnější bloger si o sobě myslí, že je novinářem nebo dokonce spisovatelem. A co hůř, existují kurzy tvůrčího psaní, kam se hlásí nekritičtí pisálkové, aby v sobě mohli živit naději, že se jednou skutečně uchytí ve světě literatury. Takové kurzy by se měly zakázat, protože jsou naprosto k ničemu. Nikoho nelze naučit, aby se stal slavným spisovatelem. Takové vyučující šarlatány by bylo nejlepší zbavit svéprávnosti a bláhové pisálky, kteří si myslí, že jednou vydají román, izolovat od světa. Protože co kdyby se jim to snad povedlo?! Na knižním trhu je už tak dost brakového zboží a zabránit šíření této nákazy by bylo jen chvályhodné. Nežertuji. Jen si již nedokážu vybavit, v jakém periodiku jsem to četla, protože vše proběhlo velmi rychle v čekárně u lékaře. Zůstala však ve mně velmi silná potřeba se k tématu vyjádřit. Vezmu to ale trochu odzadu….

Tvůrčí psaní vyučuji v České republice sedmým rokem. Za tu dobu mi prošlo rukama nemálo „psavců“.  V knihovně jsem si založila speciální poličku – pro knihy mých studentů. S ohromnou pýchou je tam postupně vkládám, tak, jak se rodí a přicházejí na svět. Naposledy tam našla své místo krásně ilustrovaná, barvami oplývající knížka pro děti od Jany Čapkové s názvem Pohádková zahrádka. Jana je učitelka v mateřské školce a na Letní škole tvůrčího psaní před dvěma lety pracovala právě na textech pro děti. Jsem si jistá, že Pohádkovou zahrádkou to pro Janu nekončí. S dětmi to umí, rozumí jim, ví, jaké knížky se jim líbí. Kromě toho má dar vyprávět nejen čtivě, ale hlavně tak, jak to právě malé děti potřebují. Jana netouží po slávě a nechce se stát známou spisovatelkou. Touží po tom, aby její knížky přinášely dětem radost. Kromě toho si splnila vydáním knihy i svůj životní sen, což není málo.

Svůj sen si splnila i Marcela Mlynářová když vydala svou knihu „V padesáti na začátku“ nebo třeba Marcel Babczynski s úchvatnou sbírkou „Šeptání ďábla“. Marcel je obdařen vysokou úrovní literárního vyjadřování, které se již v dnešní literatuře tak často neobjevuje. Jeho čeština je prostě nádherná.  Marcela zase vytrvalostí a schopností nevzdávat se v žádné životní situaci, což promítla právě i do svého textu. Ve věku, kdy to spousta žen „balí“ a myslí si, že mají již dávno „odžito“ a že je nic zajímavého už v životě nečeká, udělala si radost a vydala knížku. Někteří z mých kurzistů jsou dnes etablovanými a úspěšnými autory, třeba jako Víťa Jareš publikující (romány se špionážní tematikou) v nakladatelství Mladá Fronta. Jiní úspěšně realizují scénáře pro televize.  Na poličce „vedle nich“ má však místo i sbírka Blanky Pejškové „Květinám“, která se od výše zmíněných děl přece jen jednou věcí liší. Blanka si sbírku vydala vlastním nákladem v počtu 200 kusů a dokonce ji i sama ilustrovala. Všechna tato díla a dílka mají jedno společné – jsou projevem aktivní lidské vůle něco dokázat, někam se posunout, něco ze sebe nabídnout ostatním a nesedět jen doma jako pecka a lamentovat.

Vydala jsem dvě učebnice tvůrčího psaní a třetí právě píši. Často se mě proto lidé ptají, jestli se dá tvůrčí psaní naučit. Hezky to řekl, britský romanopisec, David Lodge:

„Je-li učitel schopný, měl by každý z účastníků na konci kurzu tvůrčího psaní psát lépe nebo být schopen psát lépe než na jeho začátku. Zkušenost získaná spisovatelskými pokusy pod systematickým vedením přispěje nesporně ke studentovu čtenářskému chápání a vnímání literatury. V konečném důsledku však úspěch zaručit nelze a všichni zúčastnění by to měli vědět. V tomto ohledu se literatura nijak zásadně neliší od ostatních druhů umění. Můžete se naučit zručně kreslit a malovat, ale tvořit obrazy trvalé hodnoty vás nikdo nenaučí.“

Pokaždé, když zahajuji nový kurz tvůrčího psaní, mám přesně tento cíl – aby každý z účastníků na konci kurzu psal lépe, než na jeho začátku. Aby se mnou prožil čas, kterého nebude litovat a aby se cítil kurzem obohacen. Aby v mých přednáškách, seminářích a cvičeních našel něco, co mu pomůže na jeho cestě za uskutečněním vlastního snu či přání. Ne každý chce vyniknout jako Viewegh.  Dokonce mohu z vlastní letité zkušenosti říct, že autorů, kteří po takové slávě touží, je opravdu minimum. Samozřejmě, někteří mají větší míru talentu a jiní menší. To se většinou pozná velmi záhy. Samo o sobě to však nezaručuje vůbec nic. Často ti pilnější s menším talentem mají větší šanci uspět, než ti více talentovaní, kterým se na sobě pracovat nechce. Ani jedny ani druhé bych si však nikdy nedovolila označit za „pisálky“ nebo „negramoty“.  Pořádám většinou jeden velký kurz ročně a v něm je dvacítka kurzistů. S naprostou jistotou funguje, že ti, kteří si opravdu jen naivně mysleli, že přijdou do kurzu, kde bez námahy a práce získají recept na to, jak se za sedm měsíců stát slavným spisovatelem, odpadnou jako první. Nevydrží a přestanou do kurzu chodit. Proč? Protože v mých kurzech si to nemohou jen tak „odsedět“. Chci po kurzistech práci, aby viděli, zač je toho loket. Chci po nich práci na jejich textech, aby se dostali dál. Chci, aby přemýšleli, proč to či ono napsali tak a ne jinak. Chci, aby věděli, proč něco píší a co vlastně chtějí čtenářům říct. Aby byli připraveni přepisovat, upravovat, škrtat a začínat znovu, protože o tom autorská práce je. Chci totiž, aby na sebe a své texty v závěru kurzu mohli být hrdí, ať již udělají jakkoliv velké pokroky. Napsat knihu, když jste někým nuceni nad svým textem přemýšlet, to je něco úplně jiného, než jen (promiňte) „vyblít“ nějaký kus textu na papír. I kdyby šlo jen o rodinnou kroniku určenou přátelům a rodině, jakmile do ní autor vloží skutečnou tvůrčí energii, získává celé jeho počínání najednou novou hodnotu. Vážit si sám sebe za něco, co se mi povedlo, to přeci vůbec není málo.

Na závěr mi dovolte jednu pravdivou historku. Na Letní školu tvůrčího psaní se pře lety přihlásila dívka, které ještě nebylo ani 15 let. Mám pravidlo, že mladší patnácti let na tuto akci nepřijímám, ale tak moc o to prosila a stála, že jsem nedokázala odmítnout. Večer míváme vždy autorská čtení a tam mohou účastníci číst své texty bez ohledu na kurz. Je to šance vyslechnout práce druhých a vidět reakci na ty vlastní. I tato dívka přečetla několik svých textů. Stylisticky a literárně byly na velmi slušné úrovni. Obsahově byly však nevyspělé, což odpovídalo jejímu věku. Svět viděla černobíle, dělala zbrklé závěry a pohrdala většinou běžných hodnot. Při prvním autorském večeru došlo po čtení jejích textů k velkému konfliktu mezi dívkou a většinou starších účastníků. Obsah dívčiných textů všechny pobouřil a strhla se velmi ostrá diskuse, na kterou dívenka nebyla připravena. Nakonec z místnosti s pláčem utekla, i když jsem se snažila diskusi usměrňovat a mírnit. Ten večer jsem měla ke všem kurzistům „výchovný“ proslov, ačkoliv něco podobného většinou nedělám. Prosila jsem je, aby při své kritice byli citliví a vnímaví. Aby nehodnotili jen text samotný, ale brali v úvahu i věk. Žádala jsem je, aby se pokusili vcítit do pocitů druhého autora. Nikdo z nás totiž většinou nepíše proto, aby napsal něco „pitomého“ a „špatného“. Všichni píšeme proto, že chceme napsat „dobré čtení“. Kritika někdy dokáže nesmírně zranit a dokonce může autora zablokovat tak, že se mnoho let do dalšího pokusu třeba ani nepustí. Skupina mě vyslechla a dál jsme to neřešili. Autorské večery se skutečně zklidnily a účastníci se snažili dílu druhého v prvé řadě porozumět, ne v něm na prvním místě hledat chyby. Poslední den se vyhlašovaly výsledky literární soutěže, která probíhala po celou dobu Letní školy. Každý z účastníků mohl přihlásit jeden z textů, který přečetl na autorském čtení, a ostatní mu anonymně přidělovali body. Naše nejmladší autorka literární soutěž vyhrála. Účastníci Letní školy vyhodnotili jeden z jejích textů jako ten ze všech nejlepší. Vzali v úvahu nejen obsah, ale také jazykovou, stylistickou a literární úroveň v kontextu s věkem autora. I tohle je jeden z okamžiků, pro které má smysl podobné akce pořádat.

Každému, kdo si myslí, že psát literární a žurnalistické texty by měli jen absolventi literárních akademií či žurnalistických fakult si tedy dovolím vzkázat, že se hluboce mýlí. Stačil by jeden letmý pohled do biografií českých i světových spisovatelů, abychom zjistili, že jen menšina z nich obor skutečně vystudovala. A to nejdůležitější na závěr – vážím si každého človíčka, který se o něco pozitivního snaží. Napsat jakékoliv „dobré čtení“ k tomu rozhodně patří. Věřím, že není vůbec podstatné, zda takové „čtení“ baví masy čtenářů, nebo jen několik nejbližších přátel. Pro tohle všechno má smysl kurzy tvůrčího psaní pořádat.