Nikdo nám nic nedá. Měl by zvítězit zdravý rozum!

Pro mnoho lidí je „bližší košile než kabát“ a vlastní pohodlí upřednostní před zdravým rozumem. Teď, v době hospodářské krize a blížící se recese, je tato skutečnost mnohem nebezpečnější, než kdy jindy. Budeme náchylnější k uvěření slibům, že nám „někdo něco jen tak dá“.

Vždycky jsem brala politické strany jako takovou chytře vymyšlenou hru. Čím více stran, tím více postů a funkcí, tím více šancí na peníze a teplá místečka.  Myslím, že politici jen hrají své role a své hry a ve skutečnosti vlastně drží při sobě. Žijí ve svém vlastním světě a dobře vědí, co je v něm dovoleno a co už ne. Najednou si ale všímám, jak vážně tuhle „válku mezi levicí a pravicí“ lidé berou. Některé ohlasy jsou skutečně zlé, až žlučovité. Nikdy jsem nebyla členem žádné strany. Nevěřím ve strany a politické směry, ale ve zdravý rozum. Všichni lidé vlastně chtějí totéž – životní jistoty a dobrou životní úroveň. Chceme mít těch jistot co nejvíce a životní úroveň co možná nejvyšší. Až sem není rozdíl mezi „pravičákem“ a „levičákem“. Dle mého názoru, rozdíl mezi nimi je v přístupu k životu. Pravicově smýšlející jsou ochotní přijmout více zodpovědnosti a o své jistoty a životní úroveň se sami aktivně zasadit. Naopak levicově smýšlející spíš očekávají, že jim jistoty poskytne stát a dobrá životní úroveň přijde sama. Jejich ochota přijmout zodpovědnost za vlastní život bývá výrazně menší. Díky tomu, bohužel, u nich bodují populistické sliby všeho druhu.

Ať si každý věří, v jakou politickou stranu chce. Nechť si každý filozofuje o politice dle libosti. Jsou však záležitosti, ve kterých by měl vítězit zdravý rozum a ne politika a populismus. Žasnu, kolik lidí je ochotno kvůli drobnému vlastnímu prospěchu zemi zadlužit pro budoucí generace nebo celkově zkomplikovat její vývoj. Nezajímá mě, jakou politickou stranu volíte, ale skutečně nevidíte, že naše země potřebuje reformy? Nikoho nepřekvapí, že si nějaká rodina nekoupí Mercedes, když její příjmy dělají 20 tisíc měsíčně. Přesto mnohé překvapuje, že nemohou mít ve zdravotnictví vše bez osobní spoluúčasti. Chtěli by Mercedes, ale nezajímá je, že rodina na něj nemá dost velké příjmy. To s politikou nemá nic společného. To je obyčejné lidské sobectví a odporuje to zdravému rozumu.

Politici hrají své hry, a dokud do politiky nebudou chodit jen boháči, bude to tak vypadat dál. Většina lidí tam totiž jde proto, aby se měli dobře. Ne proto, že by chtěli tuhle zemi vytáhnout z problémů a nastartovat její vývoj pro další generace, pro naše děti a vnoučata. Jedinou brzdou, která může hlídat, aby politici úplně nezvlčeli a ze své moci „nezblbli“, jsme my – jejich voliči. Mám ale dojem, že zdravý rozum mnohé z nás opouští, když je řeč o jistotách a životní úrovni. Nevěřím, že někdo nemá peníze na třicetikorunový regulační poplatek. Pokud opravdu nemá, tak ho platit nemusí. Pro tyto případy tu totiž řešení je. Pokud ale má někdo na to, aby si dal dvě piva v hospodě nebo si koupil krabičku cigaret, pak má i na regulační poplatek.  Nevěřím, že někdo dokáže doma vyžít za méně, než za 1800,-Kč měsíčně, pokud chce třikrát denně jíst. Proč tedy tolik křiku kolem šedesátikorunové spoluúčasti za den pobytu v nemocnici? Mám za sebou několik vážných operací a vím, že mnozí pacienti upřímně přiznávají, že při pobytu v nemocnici vlastně výrazně ušetří (za dopravu, za jídlo, za elektřinu, teplo atd.) Co nás tedy vede k tomu slepě odmítat reformní opatření, která se vysloveně osvědčila? Vždyť je to opět jen otázka zdravého rozumu.

Stejně tak zdravý rozum by měl být tím, co člověka žene a nutí postarat se o sebe a svou rodinu. Stát by měl pomáhat jen těm, kteří mají svou situaci opravdu mimořádně komplikovanou, například vážně nemocným, zdravotně postiženým nebo starým a opuštěným. Podpora v nezaměstnanosti je důležitá, ale musí být jen tak velká, aby motivovala k hledání nové práce. Že práce v některých regionech není? Zdravý rozum tedy radí přestěhovat se tam, kde je.  Bohužel, to je zatím ochotno u nás udělat jen velmi málo lidí.

Nedávno mi bývalý spolužák ze základní školy plakal na rameni, že vydělává měsíčně jen 11 tisíc hrubého. Zdravý rozum v takové situaci člověku říká, že by se měl zamyslet, jak zvednout svou hodnotu na trhu práce. Co třeba nějaké další studium nebo rekvalifikace? Přiznal se, že maturitu nemá. „Tak si ji dodělej,“ povídám. Vytřeštil na mě oči: „Ve čtyřiceti, blázníš?!“ Pak mi vyčetl, že vysokoškoláci po promoci v Praze nenastupují na méně, než 20 tisíc měsíčně. Podotkla jsem, že zatímco on „chodil do školy“ 10 let, oni nejméně 17 let. Stálo je to mnohem více úsilí. Studovali téměř dvakrát tak dlouho, vydělávají téměř dvakrát více.  Nechápal. Chtěl by plat právníka nebo manažera s MBA titulem, ale ani náhodou by nebyl ochoten vyvinout stejné studijní úsilí, jako oni. To nemá s politikou nic společného. To odporuje zdravému rozumu.

Strávila jsem několik měsíců v léčebně v Kladrubech. Tam potkáte ty, co by skutečně potřebovali pomocnou ruku. Paradoxně, těch, kteří by se po ní natahovali, jsem tam viděla jen málo. Mnohem méně, než tady v diskusích na IDnes.  Neodporuje to také zdravému rozumu? Možná ne. Jsou to totiž lidé, kteří byli nuceni přehodnotit své žebříčky hodnot vlivem těžkých životních situací. Nad regulačními poplatky většina z nich jen mávne rukou a řekne: „Tak si jednou nedám kafe nebo nekoupím oblíbený časopis.“  A ti, kteří jsou na tom finančně opravdu zle, ti je platit nemusejí. Zajímavé je, že tihle lidé také přesně vědí, jakou pomoc by uvítali. Nechtějí milodary a většinou ani není jejich snem dostávat opravdu tučný invalidní důchod. Často touží po možnosti smysluplného uplatnění ve společnosti. Chtějí chodit do práce jako ti zdraví, chtějí si sami na sebe vydělat, chtějí mít dobrý pocit z dobře odvedené práce. Nechtějí se válet doma a pobírat pomoc od státu. Proč, když tito lidé jsou připravení a odhodlaní bojovat sami za sebe, mnozí zdraví toho schopní nejsou? Žebrákovu situaci nevyřešíme, když mu darujeme stovku. Vyřešíme ji jen tím, že mu umožníme, aby si tu stovku mohl kdykoliv sám vydělat. Bohužel, příliš mnoho lidí rádo naletí na slib „dám ti stovku“ a natáhnou ruku. Vůbec je ale nezajímá, odkud k nim ta stovka přišla a že ji třeba jednoho dne budou muset děti našich dětí draze splatit a možná hned několikrát.

Politika je svinstvo. Staví na nejnižších lidských pudech a nejhorších lidských vlastnostech. Jako hlavní zbraň používá manipulaci, lež a přetvářku. Proto se populistickým slibům tak dobře daří. Protože pro mnohé je „bližší košile než kabát“ a vlastní pohodlí upřednostní před zdravým rozumem. Teď, v době hospodářské krize a blížící se recese, je tato skutečnost mnohem nebezpečnější, než kdy jindy. Budeme náchylnější k uvěření slibům, že nám „někdo něco jen tak dá“. Nikdo nám nedá nic. Maximálně si to na dluh půjčí. A ten dluh se jednou bude muset draze splatit. Kašlu na politiku. Naprosto by mi stačilo, kdyby mezi lidmi zvítězil zdravý rozum!