Filmovka zahájena!

Skvělý program. Pokulhávající organizace. Příjemná atmosféra. Mladá generace. Život do pozdních nočních hodin. Pětatřicetiletá tradice. Téměř sedm milionu dluhů. I tak bychom mohli charakterizovat Letní filmovou školu v Uherském Hradišti, která byla dnes oficiálně zahájena.

Svit animace, cyklus Mini - FamuMD

Do Uherského Hradiště jsem se chtěla vypravit již v pátek, tedy den před oficiálním zahájením Letní filmové školy. Program běžel již od 11 hodin a končil pozdě po půlnoci. Rozhodně bylo z čeho vybírat. Chtěla jsem shlédnout premiéru firmu Klíček režiséra a scenáristy Jána Nováka a následně využít nabídky produkce osobně navštívit věznici v Uherském Hradišti, kde se příběh filmu odehrává. Ano, to je ten film, na který se ozval pan Grebeníček, že autory zažaluje. Lepší reklamu si tvůrci pro své dílo nemohli přát. Bohužel, pracovní porada v Praze se mi protáhla a Klíček ani návštěvu věznice jsem nestihla. A díky faktu, že nikde na webu LFŠ není napsáno, že novinářskou akreditaci bylo možné první den vyzvednout jen do 21h, nemohla jsem se při večerním pozdním příjezdu zapojit tak, jak bych bývala chtěla. Běžní návštěvníci si mohli totiž akreditace vyřizovat až do 23 hodin, s čímž jsem i já původně počítala a protože poslední programy začínají o půlnoci, stále byla velká šance něco si z bohaté nabídky vybrat. K poněkud váznoucí organizaci celé akce se ale ještě vrátím, teď bych přeci jen ráda začala prvním oficiálním festivalovým dnem, tedy sobotou 25.7 2009.

MINI FAMU

Celková nabídka festivalu je velmi bohatá a troufám si tvrdit, že si skutečně vybere úplně každý. Lákavá je i nabídka doprovodného programu, který nabízí koncerty, divadelní představení, výstavy, besedy a diskuze, letní kina a také lekce filmu a cyklus Minu Famu. To byla má volba, kterou jsem první festivalový den otevřela. Na programu byla přednáška „Svět animace a jeho studium na Katedře animované tvorby FAMU.“ Přednášel Aurel Klimt. O animaci nevím téměř nic a tak jsem se skutečně těšila. Očekávala jsem, že se dozvím něco z oboru, který je pro mne zatím velkou neznámou. Přestože sama přednáším i učím a vím, jak těžké je vést program pro tak různorodé publikum, které na LFŠ je, očekávala jsem od obsahu více. Přednáška se však držela ve velmi obecné rovině a částečně působila spíše jen jako reklama na pražskou FAMU. Z oboru samotného jsme se toho dozvěděli opravdu naprosté minimum. Představení Katedry animované tvorby a pár slov o animaci samotné zabralo přibližně půl hodinky. Po zbytek času byly promítány vybrané animované snímky, které patřily do kategorie absolventských filmů. Výběr byl velmi dobrý, dle mého soudu. Lektor se snažil publiku ukázat všechny základní animační styly a techniky a podle toho filmy také vybral. Potíž ovšem byla v tom, že k žádnému z filmů nic neřekl. Kromě úvodního půlhodinového slova se již další výklad nekonal a filmy následovaly jeden za druhým bez jakéhokoliv komentáře. Bývalo by bylo mnohem zajímavější po promítnutí každého filmu věnovat nějaký čas tomu, co jsme skutečně viděli a teprve pak pouštět další film. I když lektor na začátku přednášky různé animační přístupy zmínil, laik si je jen těžko pak dokáže s ukázkami přesně spojit. Celkový dojem z přednášky byl pro mne tedy poněkud rozpačitý. Odcházela jsem s pocitem, že jsem viděla zajímavé absolventské filmy, ale že výklad lektora byl ušit poněkud horkou jehlou, jakoby neměl ani pořádně jasno v tom, jak chce vlastně obsah svého vystoupení pojmout. Je to škoda, protože animace je nepochybně obor současnosti a je velmi na vzestupu. Účast na přednášce byla významně nižší, než jak je tomu u filmových projekcí, v sále sedělo cca 30 lidí. Zájem návštěvníků zřejmě tedy leží spíše v rovině filmových projekcí. Troufám si však tvrdit, že kdyby byla „výuka“ pojata alespoň trochu živěji, zájem by byl větší. Znovu se mi potvrdilo, že přednášky na českých vysokých školách ještě příliš často zavánějí nudou a poněkud monotónním přeříkáváním informací… To je oblast, kde máme ještě hodně co zlepšovat a takové akce jako LFŠ tomu mohou velmi napomoci.

Filmové projekce

Nabídka filmů je v Uherském Hradišti skvělá. Vybírat můžete z dokumentárních i hraných snímků, z celovečerních, krátkých i středometrážních filmů. Největší programová sekce letošního ročníku přibližuje rakouskou kinematografii. Program je sestaven z historických kolekcí, počínaje němým filmem, přes Heimatfilm, k rakouské experimentální tvorbě až po tvorbu imigrantů v Rakousku. Kromě toho samozřejmě v nabídce najdete i celou řadu českých filmů a také filmů z ostatních evropských zemí. Já osobně jsem odpoledne shlédla film „Valčík na banánové slupce“ od maďarského režiséra Pétera Bacsó. Uvedení filmu se osobně účastnil jeho kameraman a blízký přítel režiséra, Tamás Andor. (Režisér bohužel v loňském roce zemřel.)  Tamás Andor natočil s režisérem Péterem Bacsó přibližně polovinu z jeho třicítky filmů. Promítnutý film je drsnou satirou o posledních letech komunistické diktatury v Maďarsku. I když asi nikdy nemůžeme porozumět všem narážkám tak, jako Maďaři, film obsahuje mnoho velmi vtipných situací, které budou nejednomu českému divákovi, který zažil předrevoluční dobu, velmi blízké a povědomé. Základní myšlenka filmu, že totiž všichni v životě tancujeme na banánové slupce, která nám může během sekundy obrátit život vzhůru nohama (tak jako i hlavnímu hrdinovi snímku) je přitom obecně platná bez ohledu na dobu, ve které se příběh odehrává. V tom je bezesporu nejen jeho hloubka, ale i jistá univerzálnost a nesmrtelnost. Támas Andor k tomu navíc vtipně poznamenal, že každý si v životě vybírá tu svou banánovou slupku. Pro dnešního diváka má sice film poněkud pomalejší tempo, ale ze sálu nikdo neodcházel a zážitek to byl jistě více než zajímavý. Jistě se stojí za to i poznamenat, že na maďarský film s rokem výroby 1987 bylo plno a na mnohé se v sále místa již ani nedostala.

Slavnostní zahájení

V 18 hodin proběhlo slavnostní a oficiální zahájení Letní filmové školy a je s podivem, že přes velkou úzkost organizátorů, že se zájemci do sálu nevejdou, byla přibližně pětina míst v sále prázdná. V loňském roce byl prý zájemců přetlak, a proto se letos na zahájení mohli dostat jen ti, kteří si včas objednali vstupenku (šlo to přes internet a zdarma). Mnohé loňské účastníky to zřejmě odradilo. Kino sál byl prý zvětšen a renovován, přibylo míst. Nemohu v tuto chvíli nepoznamenat, že řady sedaček jsou na sebe tak „přilepené“, že většina diváků měla problém vtěsnat do uličky před sedačkou nohy. Snaha vytvořit v sále co nejvíce míst byla tedy na první pohled patrná a ne zrovna příjemná. Celý večer přenášelo rádio Alfa do celé ČR a byl moderován v duchu recese a nadsázky, která byla bohužel chvílemi až příliš křečovitá. Přesto jsme se několika dobrým vtípkům srdečně zasmáli. Jako hosté se na pódiu objevili například umělecký ředitel LFŠ Pavel Bednařík, předseda AČFK Petr Korč nebo například starosta města Uherské Hradiště Ing. Libor Karásek. Po slavnostním zahájení následovala pak premiéra filmu „Na chvíli svobodní“ od íránského režiséra žijícího v Rakousku, Arashe T. Riahiho. Jak sám při uvedení řekl, pracoval na filmu šest let. Nedivím se. Jedná se totiž o velmi realistický příběh několika rodin íránských uprchlíků, kteří se snaží dostat z Íránu do Turecka a odtud pak do západní Evropy. Již dlouho jsem neviděla film, který by působil tak věrohodně. Výkony dětských herců jsou uchvacující a dokonalé. Ani v jediném okamžiku divák nemá pocit, že děti „hrají“. Jako bychom sledovali jejich osudy v přímém přenosu. Jakoby se jednalo o dokument. Hluboce lidský příběh, ze kterého chvílemi běhá mráz po zádech, nenechá nikoho na pochybách, že režisér velmi dobře ví, o čem film je. Sám opustil Írán se svými rodiči v 11 letech. Z dnešního dne byl pro mne tento film jednoznačnou jedničkou. Dlouhý potlesk diváků pak dosvědčil, že zdaleka nejen pro mne. Na podzim se má snímek dostat i do českých kin. Jsem velmi zvědavá na jeho návštěvnost. Prozradí nám totiž mnohé o vkusu českého diváka. „Na chvíli svobodní“ rozhodně není film, který byste dokázali rychle postit z hlavy. Zasáhne totiž vaše nejhlubší city.

Vosto 5

Ve večerních hodinách jsem zvolila návštěvu divadelního stanu a představení Vosto 5. Program zvaný Stanďartní kabaret je naprostou improvizací, která se podřizuje momentálnímu okamžiku a opírá se jen o několik dopředu připravených bodů. V pořadu se tedy například odrazil fakt, že do stanu doléhaly velmi silně zvuky z přilehlého letního kina, které by za normálních okolností každé jiné divadelní představení velmi rušily, ale Vosto 5 z nich dokázali udělat pořádnou legraci. Pětice mladých kluků velmi zdařile improvizovala celých 60 minut a publikum ze smíchu nevyšlo. Již dlouho jsem takové talenty neviděla a lituji, že je nemá k dispozici některá z našich televizí. Schopnost improvizace by jim mohl závidět každý ostřílený bavič. Inteligentní humor a nadsázku dokázali vytěžit z jakéhokoliv momentu a návštěvník jen žasnul. Potlesk v závěru byl ohromující a děkovačka byla dlouhá. To vše skupina zvládla s několika ošuntělými převleky a na ploše dvakrát dva metry vymezené koberečkem. Tomu říkám výkon!

Organizace

Pokud bych měla za něco dát LFŠ velké mínus, pak by to byla organizace. Sice je tu k dispozici „informační stan“, ale pokud přijíždíte do Uherského Hradiště poprvé, budete všechno hledat velice problematicky. 35. ročník by si zasloužil mnohem lepší značení pro orientaci návštěvníků. Každý sice dostane program s malou mapkou, ta je ale tak špatná, že dojít podle ní na místo určení, je spíše dobrodružná loterie. Přitom by stačilo udělat pár směrovek, aby bylo jasné, kde je jaký stan, kterým směrem jít k tomu či onomu sálu, nebo třeba k učebnám. Jak v pátek, tak i dnes, jsem neustále potkávala bloudící návštěvníky, kteří nemohli cíl své cesty najít a nejeden film nebo program jim tak utekl. Osobně jsem si také pořádně pobloudila a jistě mému bloudění ještě není konec. Místa, kde se program odehrává, jsou totiž rozeseta po celém centru města. Špatnou orientaci bych dokázala odpustit akci, která začíná. Po 35 ročnících by ale již něco takového váznout nemělo. Naopak pochválit musím dostatek stanů s dobrým a chutným jídlem a pitím za lidové ceny, dostatek toalet i míst k levnému přespání (ve stanech ve spacáku).  Velké mínus ode mne dostává tisková mluvčí festivalu, paní Lenka Zemánková, která do hromadného emailu, kterým zvala zájemce na prohlídku věznice, ani nenapsala, kde ji zájemci najdou. Chápu, že účastníci z Uherského Hradiště a blízkého okolí to jistě vědí, ale ti z větší dálky nemají ani potuchy. Na mou prosbu o adresu pak reagovala tím, že mi napsala, že věznice se nachází hned u autobusového nádraží. Bývala bych uvítala alespoň základní informaci o směru, kde autobusové nádraží v Uherském Hradišti vlastně najdu. Navíc, většina novinářů dnes již v autech navigaci má, takže kdybych znala adresu, neměla bych vůbec problém se před věznici dostavit. Takto polovičaté informace by tiskové oddělení rozesílat nemělo. U akce s tak velkou tradicí již předpokládám, že podobné záležitosti fungují. Nebo by alespoň měly!

Zdejší tiskové centrum jsem zatím nevyužila, takže se o něm zmíním až někdy příště. Jistě na to také dojde.

Kdo jsou?

Když jsem na LFŠ přijížděla, očekávala jsem rozmanité publikum. Co mě však překvapilo, je věk většiny účastníků. Festival jednoznačně patří mladým do 25 let a jen občas tu zahlédnete také někoho staršího. Jak jsem rozmlouvala s „domorodci“, je toto právě jedna z věcí, která jim na akci vadí – že jsou zdejší návštěvníci stále mladší. Dříve prý jezdily všechny generace a město tak bylo údajně v příjemnějším klimatu. Domácím zejména vadí dlouhé noční alkoholové dýchánky teenagerů a jejich halasné pobíhání po centru. Možná by stálo za to se zamyslet, proč starší generace (tzv. „cátníci“) ztrácí o festival zájem.

Šest milionů

Co skutečně překvapilo, byla informace, která zazněla během slavnostního zahájení LFŠ z úst jejího uměleckého ředitele – loňský ročník skončil velkým deficitem, dosáhl 6, 712 milionu korun. K letošnímu ročníku se upínají díky novým sponzorům i nové naděje. Kladu si otázku, proč je taková akce ztrátová a jak je to vůbec možné. Loni bylo více jak 6000 akreditovaných návštěvníků, což je více než dost. Akce má letitou tradici, sponzorů je také dost a ani granty nechybějí. Kde je tedy chyba? Jsem zvědavá, jak dopadne letošní bilance, a přála bych si, aby byla konečně v pozitivních číslech. Jsem přesvědčená o tom, že to jde.

Hurá do druhého dne

V tuto chvíli jsou skoro tři hodiny ráno a je čas jít spát. Ráno začíná další náročný festivalový den a program se rozjíždí již v 8,30h. Až se zítra (vlastně již dnes) po konci denního programu dostavím na ubikaci, bude zřejmě opět něco kolem půl druhé ráno. Inu, účastnit se tak rozsáhlého festivalu dá člověku do těla! Přes všechny možné nedostatky, které tu můžeme najít, to však určitě stojí za to.